Dům na Plantáži

Není žádné tajemství že se svými sourozenci nikdy neměl zrovna dvakrát vřelé vztahy. Upírství jež se stalo zkázou celé jejích rodiny nikdy pro něj nebylo to pravé. Vždy byl připravený zemřít a nejednou se mu to i povedlo. Vždy stál po boku své matky a nikdy se netajil tím, že by se obětoval kvůli ''většímu'' dobru. Nechtěl prožít věčnost jako nenáviděný bratr a ke všemu tomu bez své milované Sage. Těžko se srovnával s moderní dobou ve které se najednou ocitl. Nejradši by se vrátil do doby, kdy byl ještě svobodný a mohl žít relativně pohodlný život. No takovýto život si neužil příliš dlouho, jelikož ho Niklaus téměř na devět-set let proklál dýkou a nechal ho hnít v ozdobné rakvi. Kdyby měl odvahu, vrátil by mu to. Ovšem strach ze svého nevlastního bratra je daleko větší než touha po jakémsi zárodku pomsty. A právě kvůli tomu aby se nemusel se svými sourozenci handrokovat, rozhodl se zůstat v domě na Plantáži. Sám se svými myšlenkami, bez toho všeho dramatu okolo sebe. Potřeboval být v klidu a nemyslet na to, jak by mu mohla jeho rodina zavařit. Už tak se mu těžce smiřuje s tím, že nemůže stát po boku své matky, jelikož jí jeho bezohlední sourozenci bez špetky lítosti zabili a poslali jí na onen svět. Zloba se v něm hromadí, o tom není ani pochyb, jenomže není připraven jít do nějaké války. Moc dobře ví o tom, že není příliš vítaný a proto se ani nezkouší jakkoliv provokovat. Možná by mohl odejít na pár dní z New Orleans. Mohl by si vyčistit hlavu a popřemýšlet nad tím, co vlastně od svého nesmrtelného života chce. Rozhodně se nehodlá usadit poblíž své nenapravitelné rodiny. Zajisté mu Freya nedovolí aby se od ní vzdálil, jenomže také nehodlá čekat na to, až mu někdo proklaje srdcem kůlem z bílého dubu. Není totiž tajemství že samotný Klaus Mikaelson několik takových kůlu stále vlastní. Pokud má tedy žít jako někdo, kdo je téměř nesmrtelný, chce žít po svém bez toho aniž by mu někdo diktoval jak se má chovat či co má dělat.

Sedíc na jednom z pohodlných křesílek se rozhlédne kolem sebe. Samota...Samota je to, co ho momentálně zužuje. Samozřejmě by byl mnohem radši v něčí společnosti. Alespoň ve společnosti své drahé Freyi, jenomže jak by mohl? Dala přednost zbytku rodiny a to je důvod proč je sám. Tiše si povzdychne a začte se do další stránky své oblíbené knihy. Tuhle zálibu má nejspíše se svými bratry společnou. Všichni rádi čtou a ani on není výjimkou. Čtení knížek ho uklidňuje a přivádí ho to na jiné myšlenky. Byl by rád, kdyby se jednou všichni sešli a byli schopni spolu mluvit bez toho aby se vzájemně pozabíjeli. Ten den bohužel není v dohlednu a tak mu nezbývá nic jiného než trávit věčnost o samotě. Jinou rodinu bohužel nemá a co se týče žen či nějakých přátel? Jakmile by si našel známost, jistě by se stala další obětí jeho bratrů. A přátelé? Bohužel, rodina Mikaelsonů přátele nemá. Vždy to takto bylo. Celá rodina byla vždy odkázána sama na sebe. Být Mikaelson není zrovna výhra. Tohle jméno sice nahání strach, ale také nese velké břímě. Není lehké být Mikaelson. Nebezpečí číhá na každém rohu a nepřátel je všude spoustu.

Kol Mikaelson bol človek, ktorý by sa nedokázal zdržiavať na jednom mieste príliš dlhý čas. Možno to bolo spôsobené tým, čím všetkým si prešiel on sám alebo celkovo jeho rodina. Možno bol upírom, ktorý bol na svete už nejaké to tisícročie no stále mal pocit, ako keby mnoho miest na svete neboli ním samotným nepreskúmané. Kol sa nachádzal v meste, ktoré zjavne bolo pod nadvládou ich rodiny a ich rodinného erbu. Bolo to zvláštne predstaviť no jemu samotnému sa to možno z časti začínalo pozdávať. Nedivil sa tomu, že sa Klaus nachádzal v New Orleans už nejaký ten čas, nejaký ten rok, ak sa to už dá aj takto nazvať. Dokonca by si v jednom momente mohol myslieť, že sa chce usadiť. Už len tá predstava usadenia sa, ako to robili normálni ľudia mu prišla pomerne zvláštna a úsmevná. A to naznačovalo aj to, že už len pri tej myšlienke sa mu na tvári objavoval malý úškrn v podobe nadvihnutia jedného kútika pier. Kol si hľadal k svojej rodine určité cestičky. Možno za to mohla aj samotná Hope, ktorá bola v ich rodine niečo ako pokladom. V tejto chvíli sa v meste nachádzal možno aj kvôli nej. On sám to ešte doposiaľ nevedel pomenovať.
Kol sa nachádzal v doprovode dvoch krásnych dievčat na ktoré sa aj tak nepozeral rovnako, ako by sa na nich pozeral každý druhý muž. Jeho nezaujímalo prvotne to, ako sa správajú alebo to, čo majú na sebe oblečené. V prvom rade ho zaujímalo to, čo sa nachádzalo v ich vnútri. Možno áno ale v tom inom slova zmysle. On myslel len na zábavu a na to, kedy sa bude môcť zahryznúť do krku a vychutnávať si ten neodmysliteľný pocit cítiť čerstvú krv. Kol sa nachádzal už na tom správnom mieste. Bola by len malá pravdepodobnosť, že by tam niekoho v tento čas stretol. Klaus určite riešil svoje problémy niekde v uliciach mesta a Elijah? Ten mal určite dostatok starostí s nejakými vlkmi. Všetci jeho súrodenci boli rozlietaní takmer na všetky strany no jemu to len náramne vyhovovalo. Kol vedel, že prítomnosť Klausa by mu nevadila ale vedel si predstaviť to stanovisko Elijaha, ktorý by mu dával prednášky o tom, aby si svoju zábavu neťahal domov. Alebo niečo podobné. Dvere sa otvorili a Kol nechal vojsť do miestnosti tie dve nádherné ženy, ktoré ani len zďaleka netušili, čo by ich mohlo v tento moment a hlavne na tomto mieste čakať. Kol sa ale zarazil po niekoľkých krokoch, pretože si uvedomil, že jeho plány na toto popoludnie boli zjavne zmárnené.

„Finn….“ povedal Kol, pričom si nemohol odpustiť aj prevrátenie očí, pretože toho tu rozhodne nečakal. Nemal dnes náladu počúvať reči o tom, ako veľmi je upírstvo pohŕdanie životom a je to voči prírode. Tá láska k ich matke bola taká veľká z jeho strany, že mal niekedy pocit, že ak by mal možnosť, rozhodne by strávil po zvyšok života po jeho boku. Ich vzťah nikdy nebol najlepším. No nedalo sa od toho nič podobné ani čakať. Pretože nebolo možné, aby si nejakým spôsobom rozumeli. Tak, ako Finn aj Kol bol niekoľko desaťročí uväznený. Možno toto bola jedna z mála vecí, ktoré by ich mohli spájať. „Nemyslel som si, že by som ťa videl… ako to povedať živého.“ povedal Kol a následne sa pozrel na svoju spoločnosť. Možno by ho aj potešilo, ak by sa Finn konečne začal správať ako ten správny upír, ktorý by neodmietal to, čo sa z neho stalo. Možno by mohol pochopiť, že toto je ten najlepší zmysel života a nemyslieť len nad zomieraním. „Ešte stále nemáš tej smrti dosť Finn? Možno by som ti tentokrát s tým mohol trocha napomôcť.“ na jeho tvári sa objavil menší náznak úškrnu a potom si pritiahol jednu z tých dievčat k sebe. Nezaujímalo ho to, ako sa volá ani to, či ju niekto bude doma čakať alebo nie.