Francouzská čtvrť

Rodinu si, stejně jako štěstí, do svého života koupit nemůžeme. Jsou to dvě věci, jejichž cena je nevyčíslitelná a jen pošetilec by si myslel, že může mít perfektní rodinu a štěstí vždy na dosah. Ať už chceme nebo ne, žádná z rodin není zcela perfektní. Tak jako každý člověk má své chyby, taktéž rodiny své chyby mají. Někdy jsou chyby v rodině větší, někdy menší. Každá z nich má ale své světlé i své stinné stránky. Říká se ale, že štěstí je na rozdíl od rodiny volba. Je to jako když se rozhodujeme, jestli označíme odpověď A, nebo B. Jenom pod jedním z písmenek se ukrývá správná odpověď, štěstí. Nikdo z nás ale dopředu neví, která z cest, jenž se nakonec vydáme, je tou pravou cestou za štěstím. Jestliže to tak opravdu fungovalo, pak rodinka Mikaelson se vždy vydala tou špatnou cestou, která je donutila vrátit se zpět na začátek a začít od znovu. Jinými slovy se jim štěstí mnohdy vyhýbalo obloukem. V jednu chvíli mohli mít štěstí na dosah, ale v druhou chvíli se jim do života přimotal někdo, kdo jim vzal vítr z plachet. Štěstí jim tak proteklo mezi prsty, jako čerstvý vánek a už nikdy se pro tuto příležitost nevrátilo nazpět. Někdo by si již v tuto chvíli dovolil říct, že někdo, kdo tolikrát ztratil svou příležitost jít si za svým štěstím, už nemůže mít žádnou naději v to, že se mu někdy podaří naklonit hvězdy na svou stranu. I přesto všechno, kolik toho jako rodina prožili, svou naději měli. Měli Hope, která jim každičkým dnem dokazovala, že život stojí za to, aby doufali v lepší zítřky, a to i když se jim smůla lepí na paty téměř při každém kroku. Smůla se nevyhnula ani nejmladší dušičce této rodiny. Byla to už taková smutná rodinná tradice. A ačkoliv mohli zažít cokoliv zlého během svého života, pořád byli rodina. Nebyli perfektní, nikdo z nich, protože každý měl své nedostatky. Dokonce i Rebekah, dívka, co tak snadno milovala a svou láskou je nejednou dostala do problémů. Nic nemůžu být špatného na tom, se do někoho zamilovat a Bex se v tomto ohledu opravdu ničeho nebála. Přeci jen mezi její první lásky patřil Alexander, lovec z Bratrsva pěti, který jí možná okouzlil svým šarmem, ale za to se tenkrát ošklivě spálila. Vyplynulo z toho tedy ponaučení, že lovci nejsou zrovna tou nejlepší společností pro původní upírku. To však nezabránilo Bex v tom, aby se zamilovala do dalších svých nápadníků, kteří se jejímu bratrovi Nickovi nelíbili. Tenkrát se jí vysmál, když jim představila jednoho ze svých dalších nápadníků a jejich vztah tak také neměl dlouhého trvání. Zlobila se na Klause, opravdu moc. Za to, že jí bral každý kousíček štěstí, který nacházela ve svých vztazích. Ačkoliv se možná již oba umoudřili, nic to nemění na tom, že Bex svého úplného štěstí stále nedosáhla a nejspíše už ani nedosáhne. Být člověkem. Tak prostý cíl, avšak pro Bex snem, jenž nedokáže nikdy naplnit. Může to být jejím vysloveným přáním, jehož dosažení není v hvězdách bohužel napsáno. Avšak nezáleželo na tom, co se stalo před lety. Jaké trable spolu se sourozenci měli. Vždy a navždy, a tak to bylo. Stále pospolu, jako jedna velká rodina, která nechala svou ošklivou minulost za zády, aby mohla vytvořit lepší budoucnost pro Hope. Žili tady a teď. Na místě, které se zdálo být lepším. Nožky jí tak zavedly do Francouzské čtvrti, kde se posadila na jednu z laviček a sledovala lidi, chodící sem a tam. New Orleans bylo jednoduše město, kde to pořád žilo a bylo to také město, kde se cítila jako doma. Možná, že to bylo to, co si vždy přála, aby byli alespoň jednou úplnou rodinou téměř bez problémů. Ačkoliv... nebyl takto poklidný život nudným? Pro Bex, jenž se touží stát opět člověkem, určitě ne. Někdy je to jako příjemná změna, zažít něco, co jsme už dlouho nezažili.

Tak jako každý den má svůj začátek, tak i náš životní příběh musel někde začít. Na začátku jsme všichni byli někým jiným, než jsme teď. Byli jsme malými dětmi, co ještě neměli ani tušení o nástrahách všedního života. Byli jsme jimi úplně všichni, bez výjimky. A ačkoliv jsou Mikaelsonovi výjimečnými lidmi, i oni byli na začátku nevinné děti. Běhali po lesích, hráli dětské hry… zkrátka dělali ty věci, které dělali všichni děti v jejich věku. Měli jeden druhého a už jako malí čelili vlastním strachům. Je to jen bouřka, nemusíš se bát. Těmito slovy kdysi malou Bex, která se probudila v noci za bouřky, utěšoval malý Nick, kterého Bex nechtěně svou vystrašeností probudila. Mohl jít dál spát a své sestřičky si nevšímat, avšak to neudělal. Místo toho jí vtiskl do ruky vyřezaného vojáčka ze dřeva se slovy, že ten vojáček je odvážným bojovníkem, a že ona teď může být odvážná s ním. A malá Bex? Vděčně vojáčka více stiskla ve své malé ručce a věděla, že teď bude stejně odvážná jako vojáček v její ručce, jako její starší bratříček. Už tehdy svým strachům čelili společně, jako jedna rodina. A každý tenhle moment tvoří jejich osobní příběh. Každý z nich má svůj příběh, něčím zlým a dobrým si prošel. Všechny tyto momenty, jenž se snad nikdy jen tak nevypaří z mysli jako pára nad hrncem, byly napsané na malých lístečkách, které dohromady tvořily jeden velký strom života. Každá z mohutných větví představovala jednoho člena rodiny a každá z těchto větví byla obsypaná hned několika lístečky, že by jejich počítání trvalo možná i pár dní. Koneckonců žili už tisíc let, což je pro normálního člověka nepředstavitelně dlouhá doba. Dlouhá doba to jistě byla i pro samotné sourozence, alespoň Bex to tak cítila. Na druhou stranu zažili opravdu nespočet hezkých i špatných momentů, které se jim zapsali do myslí, a které možná jen tak z hlavy nedostanou, a to i kdyby se snažili sebevíc. Mají své démony, své kostlivce ve skříních, kterých by se chtěli zbavit. Nejspíš jsou tam ale proto, aby je doprovázeli po celou věčnost, co budou žít. Ať už ale byla minulost jakkoliv špatná, nebo dobrá, důležitější vždy bude budoucnost, kterou mohli vytvořit jinak, než jakou by si zasloužili. Mohli v ní vytvořit místo, které bude lepší přítomnosti pro všechny. Kde by neexistoval nikdo jiný než jen jejich celá rodina po hromadě. Žádné nástrahy, žádné zbytečné klacky, co jim život házel vždy pod nohy. Zkrátka takové celoživotní Vánoce, které Bex více než milovala! Milovala ten klid, který si pro jednou mohli užít, a především milovala kouzlo spalování vánočních přáníček. Byla to tradice, a ačkoliv se na to nikdy její sourozenci netvářili dvakrát přívětivě, neměli ale na výběr a museli to udělat. Přeci jen to bylo jen jednou za rok. Koneckonců tak na nich nechtěla nic namáhavého. Stačilo jen napsat své přání na kousek papírů a jednoduše ho vhodit do ohně. Nechápala, co takový Nick měl vždy proti. Byla to tradice a ty se mají dodržovat, však?
Kupodivu dnes den zářil jako diamant. Pro Bex to byl přesně ten den, kdy se chtěla vydat do ulic New Orleans a pozorovat dění okolo sebe. Lidi, co měli někam naspěch, nebo se jen zastavovali u různých podniků. Avšak taková nálada zde panovala skoro vždy. Přeci jen bylo New Orleans město, kde to žilo každým dnem i každou nocí. Člověk se zde zkrátka opravdu nenudil. Bylo to dokonce i celkem osvobozující být zde znovu, ačkoliv za sebe si to užila všude, kde ostatní poctila svou návštěvou. Trocha toho cestování neuškodí, však? Není ale nad náš domov. A tak Bex seděla na lavičce, přemýšlejíc nad vším, co jí zrovna napadlo, když jí zrovna vyrušil někdo, kdo si k ní přisedl. Než se však podívala, kdo jí poctil svou návštěvou, uslyšela jí důvěrně známý hlas. Na tváři se jí tak objevil úsměv. „Marnotratný bratr se vrací,“ řekla se širokým úsměvem na tváři. Samozřejmě to myslela z legrace. Kola měla vždy Bex ráda. Přeci jen měli k sobě věkově nejblíže, ačkoliv už to možná sama přestala počítat, kolik přesně jim všem je. A i když jí někdy Kol pil krev, byla si jistá, že to muselo být mnohdy oboustranné. Koneckonců také byli sourozenci a občasné škádlení k sourozencům patřilo, no ne? Měl pravdu, opravdu se dlouho neviděli, proto mohla jen souhlasně přikývnout. „Předpokládám, že jsi do New Orleans nepřijel čekat na společné Vánoce,“  podotkla, načež se podívala jeho směrem. Vlastně jí i celkem zajímalo, co se stalo natolik výjimečného, že i sám Kol se rozhodl navštívit místo, které Bex považovala již za svůj domov. Na tváři jí tak stále hrál lehký úsměv a nezmizel ani při dalších slovech Kola. Ona sama se do New Orleans vrátila možná jen nostalgicky, jelikož měla opravdu v plánu se sem vrátit. „Nikdo mě ještě neseznámil se situací tady, očividně tedy budeme těmi posledními,“ lehce nad tím mykla rameny snad, jakoby to nebyla žádná novinka. Vlastně měli neustále nějaké problémy. Byla to už taková rutina, že se jim smůla lepila na paty na každém kroku. Zajímalo jí však, co to bylo tentokrát. Záhadné pršení meteoritů, nebo snad nějaká nákaza? Osud byl vynalézavý a to mnohdy více, než si všichni přáli.