Rezidence Mikaelson

Niekoľko rokov Caroline pôsobila na škole v Mystic Falls. Chcela, aby to posolstvo ostalo nezmenené. Aby tá myšlienka s ktorou začínala sa nezmenila. Po tom, ako zomrel Stefan chcela, aby niečo po ňom ostalo a škola, bolo to správne miesto. Caroline dávala pozor na svoje dcéry aj na Hope Mikaelson, ktorá v niektorých ohľadoch bola ako jej tretia dcéra. Nikto by ju nedokázal presvedčiť o tom, že to nie sú jej dcéry. Ona ich porodila a vychovala a nikto to už na tom nedokáže zmeniť. Láska, ktorú k nim prechovávala bola obrovskou láskou. Vždy sa snažila o to, aby vedeli dvojičky o tom, kto bol ich pravou matkou. Možno nepoznala Josie natoľko, aby mohla o nej hovoriť ako o priateľke ale Alaric to dokázal. Caroline sa rozhodla odísť a nechať Alarica robiť jeho prácu. Nejaký čas sa potulovala po svete, snažila sa nájsť odpovede na tie hlavné otázky, ktoré mala. Ktoré boli v jej hlave a v srdci. Až sa jej cesty stretli v New Orleans, kde sa všetko zmenilo. Niekoľko mesiacov sa už nachádzala v New Orleans, ktorý bol jej novým domovom. Po boku muža o ktorom si spočiatku myslela, že to je len náhodná známosť. Spočiatku ho nenávidela ale teraz? Bolo to iné. Caroline dospela od toho momentu, kedy sa stala upírkou a to už bolo pred niekoľkými rokmi. Jej obraz sa nezmenil, stále bola rovnakou. Jediná vec, ktorá sa zmenila bolo jej myslenie a jej túžby v živote. Už to nebolo to dievča, akým bola počas tých rokov, kedy bola človekom. Nemyslela len na seba a na povrchné veci. Caroline myslela na iných ľudí, ktorých mnohokrát dávala na prvé miesta vo svojom rebríčku hodnôt. A to sa už nikdy nezmení.
Caroline sa tešila na vianočné sviatky. To bol aj ten dôvod, prečo sa rezidencia postupne mala zmeniť na miesto, ktoré bude na tie vianočné sviatky a vianočný čas pripravené. Caroline nevedela, kedy príde Klaus, nepýtala sa na to, kde ide a ako dlho mu to bude trvať. Bola dokonca rada za to, že má čas to pomaly pripraviť. Dokonca chcela vybrať aj vianočný stromček. Možno to nebude nikto chcieť ale ak sa mala cítiť v tomto meste ako doma, tak chcela mať na vianoce vianočný stromček! Caroline mohla počuť otvorenie dverí, ako sa niekto dotkol kľučky a potom vošiel do vnútra. Počula spočiatku nohy na podlahe ale až po tom započula niekoho hlas. Neodpovedala, na miesto toho vytiahla z rúry domáce cukrovinky, ktoré upiekla svojpomocne a potom si oprášila ruky od múky, ktorú mala takmer všade. Aj na tých čiernych nohaviciach, ktoré dokonalo obkresľovali jej postavu. Domáce sušienky rozvoniavali celým domom. Vedela, že sú takmer všetci upírmi alebo vlkodlakmi alebo čarodejníci. Ani ona nebola človekom a jej telo bolo pripravené na čerstvú krv. Ale nikto nepovedal, že by nemohlo miestnosťou rozvoniavať to, čo sa rozhodla napiecť. V momente, kedy vošla do miestnosti žena, nepovedala nič. Na miesto toho si ju premerala od hlavy až po päty. Caroline stála na jednom mieste bez toho, aby sa pohla. Až v momente, kedy k nej prišla bližšie a tým pádom narušila jej osobný priestor s tou otázkou, musela cúvnuť. Možno mala strach. Bola to neznáma osoba, ktorá toto miesto asi dobre poznala. Caroline si ju opäť premerala od hlavy až po päty a uvedomila si, že podobným správaním jednej ženy si už niekedy v minulosti prešla. Koho by tak mohla poznať? Caroline sa mohla samej seba pýtať no bolo jej jasné, že to bude bud Elijah alebo Klaus. Ale napokon po jej slovách jej to bolo viac ako len jasné. Na jej tvári sa objavil malý náznak úsmevu. Ako keby sa v ich životoch nachádzali samé ženy, ktoré sa snažia každého v okolí odstrašiť. Sebavedomé ženy, ktoré sa ničoho neboja. Caroline sa na ňu pozrela a potom na miesto toho, aby nacúvala priamo na kuchynskú linku prešla okolo nej. Bez toho, aby sa jej dotkla. Prešla k miestu, kde sa nachádzali poháre spoločne s alkoholom. „burbon, nemám pravdu?“ povedala Caroline a nečakala ani na to, či žena odpovie alebo nie. Na miesto toho zo sklenenej nádoby naliala do dvoch pohárov burbon a potom sa presunula pomalým krokom k žene. Možno mala výhodu aj ona, nepoznala ju. Nevedela či je hybrid stvorený Klausom alebo nejaký človek, ktorého si tu udržiava pôvodná rodina na dodávanie čerstvej krvi. Ani ona nemala poňatie o tom, kto je táto žena zač ale vedela, že to určite nebude žiaden človek. Prešla pomalým krokom a v ruke mala pohár, ktorý natiahla jej smerom. „Nech sa páči. Myslím si, že alkohol ešte nikomu neublížil. Nik sa nezmienil ani o tom, že počas sviatkov sa tu bude nachádzať niekto iný okrem rodiny Mikaelson. Myslím si, že sme v tejto situácií na rovnakom mieste..“ ona sama si priložila sklenený pohár k perám a napila sa. „Ak sa chceš spýtať na to, kde je Klaus, neviem ti odpovedať. Môžeš ho nájsť niekde v uliciach mesta alebo na neho počkať na tomto mieste. Skôr alebo neskôr sa vráti. Ak chceš, môžeš sa ponúknuť sušienkami alebo mám doviesť niečo viac, krvavejšie?“ tým pádom chcela nenápadne Caroline zistiť o koho sa jedná.

Pohledem téměř kritickým, kterým kupříkladu Gordon Ramsay tak často opečovává jiné rádoby kuchaře, přešla po pár pleších, na kterých se vyskytovalo cukroví. Přestože ta vůně byla příjemnou, do toho domu jí neseděla. Rozhodně ne v čase takovém, kdy se tam nemělo nic pořádat. Co si tak pamatovala, ani za mladého věku Marcela se o Vánoce příliš nestarali a ona jim v tom šla vstříc. Nadpřirozený zrak jí dovolil vidět každý kousíček mouky, který se ještě objevoval ve vzduchu anebo se usadil na kalhotách neznámé slečny, o které ještě netušila, jak moc jí vadit vlastně bude z čistě osobních důvodů. Nosem zhluboka, jako by si na tom i dala více záležet, nasála vůni v místnosti a zaměřila se na osobu ještě více, dokud se k ní neotočila. V tu chvíli si ji nesčetněkrát prohlédla odshora dolů a naopak, dokud neměla dost. Při tom důkladném prohlížení také naklonila hlavu k pravé straně, než se zpátky narovnala. Stále jí nesedělo to, co to tam ta žena vlastně nacvičovala. Pořídila si snad její oblíbená rodina mazlíčka? Jak roztomilé.
S Carolininým couvnutím vzad se musela sama pro sebe velice krátce pousmát, až dokud namísto dalšího couvnutí a při tom uvěznění v malém prostoru zkrátka neobešla ji samotnou. Tehdy se na jejích rtech objevil úsměv tak široký, kterými často obdarovávala většinu svých obětí před jejich koncem. Dala si ovšem vteřinku na to, aby se do její tváře vrátila serióznost mimo pozvednutí levého koutku úst a poté se za ní otočila. Po rudě zbarvených rtech si přešla pomalu jazykem, jakmile dostala sama otázku ohledně pití, ale namísto odpovědi se jí už okamžitě nalévalo. Ta blondýnka se zdála být zábavnou. Přeci jen ale hlavou slabě pokývla, ačkoliv bylo pozdě reagovat, jako by to i tak považovala za slušné. „Děkuji…“ Vydechla ze sebe a nechala ji, aby se k ní zase vrátila jako vyhozený bumerang. Jako pes, který jí donáší odměnu. S klidem převzala druhou skleničku, která měla patřit jí, než se chystala na první část souvětí odpovědět a během toho se ještě jemně dotkla její ruky. Dost často si potrpěla na drama.
Upila svého bourbonu, zatímco Caroline pokračovala v slovíčkaření a nad zmínkou nepřítomnosti jejího oblíbence pouze protočila očima. Doufala, že se s ním setká co nejdříve, když toho mezi s sebou měli rozhodně dost, čeho důkladně prodiskutovat a věřila, že to i on od ní jistě očekával. Napřímila se při nabídce krve, která padla a zahleděla se do jejích očí, jako by v nich hledala ještě něco víc. Nakonec ten oční kontakt překazila sama, když letmo pohlédla na upečené cukroví. „To má být výzva k tomu, abych se nasytila tou tvou?“ Zašeptala ta slova a znovu se na ni podívala. Dokonce se rozhodla k ní provést zase krok, aby si byly blíže a poté se chystala pozvednout ruku, aby prsty zlehka přešla po jejích světlých kadeřích. Vzápětí pokrčila rameny, přece jen sama z ní nedostala větší odpovědi. Nyní se již chystala ji po hlavě pohladit, zatímco dávala skleničku s pitím stranou. S následujícími slovy se usmála. „Jestliže se nacházíme na místě stejném, bych nechala ve hvězdách. Přeci jen jsem jistou součástí rodiny a především jeho přítelkyně…“

I přestože si na Vánoční svátky jejich rodina nikdy bůh ví jak nepotrpěla, od narození Hope se toho mnoho změnilo, včetně téhle maličkosti. Každý chtěl dát svému dítěti vše, co mu jen na očích uvidí a jinak to ani nebylo s ním, co se Hope týče. Slavení Vánoc se pro ně stalo samozřejmostí, protože vidět Hopina rozzářená očička, když ještě věřila na Santu Clause, pro něj bylo něco, co jeho samotného činilo šťastného, protože nebylo nic důležitějšího, než štěstí právě jeho jediné dcery. I přestože Hope už dost vyrostla a není to dítě, které se na Vánoce těší kvůli dárkům každý rok, oslava Vánoc jim už dalo by se říct, že zůstala. Bylo to období klidu a míru. Čas, který trávili společně jako normální rodina a kdy mohli zapomenout na všechny ty starosti, které je jinak dennodenně doprovází. Dokonce i on musel uznat, že i přestože nebyl nikdy ze svátků bůh ví jak odvařený, tak přeci jen si je alespoň trochu oblíbil. A nyní tenhle rok přibyla opět nová osoba, která s nimi bude trávit tenhle čas a kterou nechal v tuhle chvíli samotnou v rezidenci. Ani ho nenapadlo, že by jí mohlo během jeho nepřítomnosti něco hrozit a tak domů příliš nespěchal. Navíc věděl, že se dokáže zabavit sama. Vůbec by ho nepřekvapilo, když by se vrátil a z doposud neozdobeného domu, by rezidenci nepoznával s tím, jak vánočně by byla ozdobená, což by si ovšem nestěžoval. Nedělá mu sebemenší problém jí v tom nechat zcela volnou ruku. Je to něco, v čem ví, že se vyžívá a on sám bude mít o starost méně.
Po pár hodinové nepřítomnosti se vrátil zpět domů a i přestože se vzhled rezidence nijak nelišil od toho, jak vypadala při jeho odchodu, za to do nosu ho praštila vůně vánočního cukroví. Copak Caroline pekla? Na tohle jí úplně netypoval, ale byl si téměř jistý už nyní, že je to její práce, protože nikdo jiný by si s tím tu práci pravděpodobně nedával. Proto zamířil přímo ke zdroji, který nemůže být nikde jinde, než v kuchyni. Ještě nebyl ani na půli cesty a zaslechl krom hlasu drobné blondýnky i další, avšak stejně dobře známý. Daria. Za jiných okolností by jí snad i přívětivě přivítal, jenže v tuhle chvíli by byl opravdu nerad, když by se rozhodla, že bude skvělý nápad Caroline rozpárat stejně, jako to udělala se spoustu ženami, které pro něj znamenali jen povyražení. Jenže ona nevěděla, kdo Caroline je, dokonce ani nevěděla že on s někým je, neměl potřebu se jí zmínit a tak nebylo těžké si odvodit, že její smýšlení zřejmě bude stejné, jako v mnoha předchozích případech. Několika kroky poté už přerušil tu vzdálenost do kuchyně, kde mohl spatřit Dariu v nebezpečné blízkosti ke Caroline,  která ovšem byla stále vcelku. "Dario, ne každá žena, kterou tu potkáš a neznáš, nutně musí znamenat, že je pro tebe připravená oběť." Pronese směrem k ní o něco vážněji, než bylo možná v jejich konverzaci obvyklé. Potřeboval ale dát důraz na to, že ublížit zrovna jí, by nebyl příliš dobrý nápad dřív, než by se jí prostě rozhodla zakroutit krkem už jen z principu. No a dle její zvednuté ruky k hlavě Caroline si  dokázal domyslet, že by to dříve nebo později měla opravdu v plánu. "Ačkoliv jsem rád, že jste si už jak se zdá, stihli potykat..," zamíří k nim, při čemž se postaví po boku Caroline, "ať plánuješ cokoliv, jí z toho vynech." Pronese směrem k Darii, přičemž se při těch slovech dotkne Caroline v oblasti jejích beder. Poté svůj pohled přesune na Caroline, vzhledem k posledním slovům, vyřčeným Darii, které díky svému sluchu měl šanci slyšet, pochopil, že nejspíše k jejich představení úplně nedošlo. "Lásko, tohle je Daria, jak řekla, je něco jako součástí rodina. Je dlouholetá rodinná přítelkyně." Uvede to na pravou a hlavně mnohem přesnější míru, než jak to podala sama Daria. Pak se opět pohledem vrátí k nezvanému, avšak vždy vítanému hostovi, který zde bude mít už snad vždy své místo. "A tohle je Caroline, moje přítelkyně." Pronese směrem k ní, i přestože si nebyl jistý tím, jaká bude její reakce. "Takže, čemu vděčím za tvou návštěvu?" Zeptá se, než poodstoupí od nich obou a i on sám si dojde obstarat sklenku s bourbonem.

Caroline nebola žiadnym nováčikom. Aj keď boli upíri starší od nej, tak sa toho nemusela báť. Nezáležalo na tom, ako bol upír starí. Možno to dávalo výhodu v tom, že bol silnejším a svoje schopnosti vedel lepšie ovládať ale Caroline sama vedela a vedela aj posúdiť, že v boji nešlo len o to. Išlo aj o šikovnosť. Nechcela sa do ničoho púšťať no nemala ten najlepší pocit zo ženy, ktorá sa nachádzala v jej blízkosti. Ako keby ten pocit pokoja a domova, ktorý pociťovala v tomto meste. Bolo to zvláštne. Ale mala pocit, ako keby sa čoskoro mala dozvedieť, kto je zač. Po tom, čo jej povedala sa na jej tvári objavil úsmev. „Nemyslím si, že by to bol najlepší spôsob zoznámenia. Ponúkla som ti drink, nie svoju krv.“ napila sa z pohára, ktorý potom odložila na linku a potom sa zamyslela nad tým, čo povedala. Súčasť rodiny Mikaelson. To už niečo muselo znamenať, pretože len tak niekto sa do ich priazne nevie dostať. Vedela o Marcelovi a o niekoľkých ľudoch no nemala ten pocit, že by za celé roky narazila práve na ňu. A to ona poznala ich rodinu pomerne dlhý čas. „Takže tým pádom počkáš na to, kedy sa tu z rodiny Mikaelson niekto objaví.“ Caroline nemusela na to ani dlho čakať, pretože dvere sa otvorili a do miestnosti vstúpil Klaus, ktorý ako sa zdalo tú ženu poznal veľmi dobre. Po tom, ako ho mala vedľa seba a ako ju chytil okolo drieku, tak nedala poznať žiadnu emóciu na tvári. „áno mali sme možnosť zoznámiť sa. Až na to, že doposiaľ som nemala možnosť vedieť meno tejto krásnej dámy.“ povedala Caroline a týmto spôsobom jej venovala aj kompliment. Caroline nevedela, čo sa to medzi nimi deje. Alebo dialo. Nezáležalo na tom, či to bol prítomný alebo minulý čas. No dúfala, že by Klaus nebol tým človekom, ktorý by sa takýmto spôsobom zahrával s viacerými ženami. Mrzelo by ju to a dokonca aj naštvalo, ak by sa dozvedela o tom, že by mohol mať aj v tejto dobe, keď sú spoločne a tvoria pár aj keď to je možno pre niekoho málo pravdepodobné pochopiť, niečo medzi sebou majú. Caroline sa ale rozhodla pre tento prípad mu veriť.
„súčasť rodiny. Tým pádom sa tvoj hosť..“ s tým pomenovaním tvoj sa musela pohrať na jazyku a potom venovala pohľad práve Klausovi. „určite zdrží, nemám pravdu? Môžem si presunúť svoje veci do apartmánu. Ak by to Darii prekážalo.“ nerobilo jej to problém. Ak sa spoločne stretávali pravidelne alebo mali medzi sebou nejaký špeciálny vzťah kamarátstva, mohla sa na tých pár dní určite stiahnuť niekde do súkromia a prečkať to. Vianoce by tým pádom mohla ísť niekde do súkromia. „Bolo to asi klasické zoznámenie, kedy sa snažil zo mňa niekto vysať aj poslednú kvapku krvi. Mám pocit, že podobné zoznámenie som mala aj s Katherine.“ tú ženu nevidela možno už celú večnosť. Nemohla zabudnúť na to, aké s ňou mali problémy. Či už ona samotná alebo jej priatelia. Elena, Damon, Stefan. Bolo to tak dávno, ako keby sa to stalo pred storočím. Už si dokonca nevedela ani spomenúť na ten život, ktorý viedla predtým. Posunula sa ďalej aj keď mala pocit, že by to upír už nedokázal urobiť. Ale ona to urobila. Už nežila rovnaký život. Nestarla ani o sekundu svojho života ale už neriešila podobné veci ako bola Katherine Pierce.
„Mám vás nechať na pokoji alebo?...“ zobrala si jednu sušienku do ruky, pričom si z nej musela odhryznúť z toho dôvodu, aby ochutnala tú chuť, ktorú si predstavovala. Caroline si zobrala ten prázdny pohárik a rýchlosťou upíra sa premiestnila opäť k tej nádobe, pričom sa musela napiť. Tak toto ešte bude určite zaujímavý okamih stretnutia. Posadila sa do jedného z kresiel, ktoré tam boli a jednu nohu si preložila cez tú druhú. Ako keby mala očakávať správanie ženy, ktorá už od prvého momentu si zjavne myslela, že je nadradenou rasou. Caroline s tým nemala problém, nesprávala sa nikdy takým spôsobom, kedy by chcela sa nad niekým prípadne navyšovať. Bolo to naozaj milé počuť z úst Klausa, že je jeho priateľka. Ale sama nevedela, či to tento okamih náhodou nepokazí.

Kroků za sebou si ani nevšimla, až tak byla zaujatá tou neznámou, o které prozatím smýšlela jako o pouhé hračce. Jedné ze spousty, které si s Klausem vzájemně stačili propůjčovat hned během několika staletí. Bylo to součástí jedné z mnoha her, které mezi sebou vedli a ani jeden z nich nikdy nepřipadal na to, že by snad měl od toho opustit. Alespoň doteď. Ještě než stačila Caroline s úsměvem odpovědět na to, co zrovna začala považovat za výzvu ještě více a hodlala se do ní dříve nebo později pustit, zaslechla za sebou hlas někoho, koho vyčkávala. V očích jí tak zvláštně zajiskřilo – jako by se nyní bavila ještě více než předtím. Přeci jen došel někdo, s kým nudu snad nikdy nepoznala, když nebylo potřeba být v jakési situaci vážným. A přestože se jí nezdálo, že byla ta vážnost momentálně nutností, tón v jeho hlase ji z toho probudil. Otočila hlavu směrem k němu a při tom začala svou ruku stahovat zase zpátky ke svému tělu. Nebyla si jistá tím, jestli to myslel skutečně a čekala, že jí to brzy upřesní, aby si snad případně neupřela večeři po té, co by jí ještě dovolila dopéct.
Přivřela oči nad ochranářským pudem, který z něj náhle začal vyzařovat vůči ne jí, ale té další osobě a zaměřila se pohledem na něho. Najednou se začala cítit až nepříjemně, jako by jí to pomalu začalo šrotovat v hlavě, že je cosi v nepořádku. Že není po jejím. Mezi obyčejné myšlenky začala vklouzávat paranoia. Vše navýšil jen ten fakt, že se namísto po jejím boku postavil po boku bloncky. Tiše vydechla nosem, když jí vzápětí zakázal s ní cokoliv provádět, jako by byla právě ona psem, kterého si zrovna začal krotit a cvičit podle sebe. Pozvedla bradu více do vzduchu a potom se podívala na Caroline, aby se na ni znovu usmála po tom komplimentu, co jí složila. O své kráse samozřejmě věděla, ale situace začínala být vcelku napjatá tak, že se snad její sobecký komentář ani nehodil. Ne v tomto ohledu. Při oslovení „lásko“ se už automaticky podívala zase jeho směrem, aby hned nato zjistila, že to nebylo mířené na ni. Ta situace se jí přestala pozdávat méně a méně. Zahleděla se na něho, když ji v podstatě shodil z jednoho z postů, který sama sobě přiřadila a hledala v jeho tváři jakýkoliv náznak toho, že ji jen škádlí, ale ono to nepřicházelo…
Nakonec je oba opět obdarovala širokým úsměvem, když se ozvala zase ta blondýnka. „Děkuji, své místo v tomto domě už ale mám. Ledaže by je dostal ještě někdo další…?“ Pohlédla na Nika s narážkou, jestli její původní pokoj nakonec nepřipadl třeba jeho dceři, jestli ne Caroline. Tam v rezidenci ale nebyla už dlouho a třeba z toho pokoje byla místnost pro naprosto jiné účely. Vzápětí se ale dozvěděla, kým ta neznámá vlastně byla. Údajně jeho přítelkyně. Chvíli se tvářila vážně, jak si dávala načas, aby to vypadalo, že mu to skutečně spolkla, načež se začala smát. „Musím uznat… Málem jsi mě dostal!“ Dodala ještě se smíchem, jeho další otázku ignorovala a opět pohlédla na Caroline, která následně jako by se snažila zachránit situaci, ale zmínila jméno, které slyšela tak nerada. Náhle zvážněla. V jejím obličeji se začala zračit zlost, kterou si snad oba mohli vykládat za pouhé to, že sama s tou ženou neměla dobrý vztah… Taky že neměla. Ale přesto s ní byla propojená mnohem více, než si kdokoliv z těch dvou vlastně mohl myslet. Vzala zase do ruky svou sklenku s alkoholem, kterou jen na pár chvil odložila a během pár vteřin ji dopila celou. Prázdné sklo položila na linku a přešla pohledem z jednoho na druhého.
„Ale ne… Jeho domov je můj, a tím pádem i tvůj, když na tom trvá. Jsi tak zábavná! Dopeč si, co potřebuješ.“ Mávla ledabyle rukou, zatímco se na druhou upírku opět zářivě usmála, jakmile dala zahnat chmury spojené s její matkou a pohlédla opět na Klause, který jí však nepřipadal nadšený ani maličko. „Netvař se, jako bys to snad myslel vážně… Zrovna ty!“ Uchechtla se s těmi slovy a ještě nad nimi zakroutila hlavou, až se zasekla. Co když to opravdu nebyla jen hra? Se zvláštní opatrností stočila svůj pohled zase zpátky na něho a hrudník se jí na minutu nebo dvě přestal zvedat, jakmile v sobě beze zvuku zadržela dech. Postavila se k němu čelem tak, aby byla Caroline někde za ní a dále hledala v jeho tváři další náznak toho, že s ní mluví v žertu. Nakrčila obočí a potom se na tu další ženu zase jen ohlédla, aniž by řekla cokoliv více. V závěru jen pokývla hlavou v tom smyslu, že přijímá a pokusí se tu slečnu pro vlastní soukromé účely neutratit.

Byl si moc dobře vědom, že vzhledem k tomu, že je Daria ve městě, tak k tomuhle setkání zkrátka jednoho dne dojde, ať chce nebo ne. Nečekal ovšem už, že k tomu dojde tak brzy. Na to se nestihl připravit. To, že má dlouholetou kamarádku věřil, že Caroline vezme v pohodě, ale už se trochu obával toho, jak Daria vezme ten fakt, že povyražení vyměnil za plnohodnotný a dlouhodobý vztah s jednou osobou. Chtěl jí na to nejspíše připravit o něco opatrněji a hlavně o samotě, než aby k tomu došlo takhle z čista jasna. Jenže teď už čas nevrátí a jen by více uškodilo, kdyby všechno to vysvětlení oddaloval. Oddalováním by to nakonec jen zhoršil, protože Caroline by mohla nabýt pochybností, že jí nechce jako svou partnerku představovat ostatním a Daria jakmile by zjistila pravdu, dala by mu nejspíše řádně sežrat, že s tím nepřišel hned a že jí vlastně lhal. Tudy cesta tedy opravdu nevede. No přesto ale, i když ani jedna nevěděla o té druhé nic, nedělal si naděje, že by z nich byli kamarádky. Bude nejspíše vůbec rád, když se budou snášet. Znal totiž Dariinu jistou majetnickost. Mnohokrát kvůli tomu padlo spousta žen dřív, než se na nich vůbec stačil kvůli tomu nakrmit a stejně tak tomu bylo i obráceně. On zajímal společnost zase jí, i přestože oni sami spolu nikdy nic neměli a jejich vztah byl na čistě přátelské úrovni. A to se nezměnilo ani nyní. Stále má v jeho srdíčku Daria své speciální místo, které jí nikdo nepřebere. To, že má Caroline jí neodsunulo z jejího postavení, protože Caroline pro něj znamená zase něco úplně jiného a ona to bude muset pochopit a naučit se s tím žít. Jinak to bude problém pro všechny. A on nemá v plánu ztratit ani Caroline a ani Dariu.
"S tím si nedělej starosti, Caroline. Tvoje věci jí překážet nebudou." Ujistí jí a svůj pohled s přikývnutím přesune na Darii. "Už před lety jsem ti říkal, že tu budeš vždy vítaná. Věděl jsem, že se dříve nebo později ukážeš. Tvůj pokoj je přesně takový, jaký si ho pamatuješ." Rezidence byla dostatečně velká a měla spoustu ložnic navíc, že nebylo třeba využít právě téhle na to, aby z ní udělali pokoj pro Hope. Jak již bylo zmíněno, počítal s tím, že se zde jednoho dne ukáže a nezklamala. Při jejích dalších slovech si povzdechne. "Dar.." Osloví jí, ale už zbytek nedořekne, protože Caroline pronese tu větu o Katherine, která nejspíše donutí zvážnět všechny v místnosti. "Já vím, že má své specifické způsoby, ale mohu tě ujistit, že není jako Katherine." Alespoň on jí tak nevidí. Jak by mohla nakonec být jako někdo, koho k smrti nesnáší, když si tuhle upírku natolik oblíbil? Dle následujících slov Darie pochopil, že to celé bere jen jako nějaký jeho vtip a o to víc vidí, že bude nejspíše pro ní problém přijmout celou pravdu. "Ne, není důvod proč bys měla odcházet." Pronese směrem ke Caroline, ačkoliv věděl, že si s ní bude muset poté promluvit právě o jeho dlouholeté kamarádce promluvit o samotě, stejně jako s Darií si zase promluvit o Caroline, ale bez Car. Při jejích dalších slovech chvilku na ní zůstával jen mlčky hledět, jakoby snad čekal, že už jí dojde, že nežertuje. Buď to ale nepřicházelo a nebo jí ta myšlenka sice už napadla a odmítala si jí připustit. "Myslím to vážně. Chápu, že je to pro tebe nezvyklá situace, ale některé věci se za ty léta, co jsme se neviděli změnily." V době, kdy s ní trávil nejvíce časů byla jeho touha se jakkoliv vázat nadobro vyléčená, alespoň to si myslel. Jenže stejně tak ani netoužil po vlastní rodině a nakonec má krásnou dceru. A holt procitl i z toho, že by nechtěl žádný vztah. Caroline ho ovšem zkrátka dokázala zaujmout už na první pohled a i přestoze to nevypadalo, že by z toho někdy mohlo někdy být něco víc, i v tomhle ohledu se věci změnili. "Každopádně tímhle se nic moc zásadního nemění. Stále jsi tu vítaná." Dodá nakonec, aby to celé ještě nepochopila tak, že už tu nemá své místo.

Caroline nemala už veľmi dôvod sa nachádzať v dome. Nechcela im prekážať a vedela, že to správanie človeka, ktorého nepoznala sa bude len stupňovať. Pozrela sa na Klausa a čakala na jeho reakciu. Bolo jej príjemné počuť tie slová z jeho pier. Vždy to je príjemné, ak niekto prejaví k niekomu náklonnosť. Klaus jej bude musieť aj tak mnoho vecí neskôr vysvetliť. No v tejto chvíli prešla pohľadom po žene, ktorá jej svojim spôsobom pripomínala niekoho z minulosti. To správanie, vystupovanie. "upír, typujem, že budeš upírom. Kedže si sa chcela nakŕmiť zo mňa v domnienke, že som človekom. Ak by si bola hybridom správala by si sa inak." Caroline vedela o tom, že hybridi, ktorí boli vytvorení Klausom majú s ním určité puto. Ale nie také, akým sa prejavovala dáma v spoločnosti. Caroline nepochybovala, že to je niekto z minulosti, kde to siaha určite už niekoľko stoviek rokov. "Možno si starším upírom ako ja ale nič nemení na veci to, že by si mala rešpektovať to, čo niekto hovorí." Caroline si založila ruky na prsiach, pretože to obrazne na niektorých upíroch, ktorí boli staršími od ostatných vedela obdivovať. Ako sa prezentovali, ako sa tvárili, že sú najlepšími ale niekedy prestávali myslieť na to, že ich dokáže poraziť aj mladší upír.
Ale Caroline nebola tá, ktorá by sa pokúsila o niečo, čím by jej to vrátila. V tomto sa zachovala rozumne. A pozrela sa na Klausa. Iba pohľadom mu naznačila, že rozumie, aj keď nič nepovedal. Určite bude ešte mnoho možností k tomu, aby sa o tomto všetkom pozhovárali a on bude mať možnosť vysvetliť jej, kto tá osoba je. U Caroline sa možno objavili menšie pochybnosti alebo aj žiarlivosť. Uvedomovala si, že Klaus mal za sebou zaujímavú minulosť ale dúfala, že nič to nezmení na tom, čo je v jeho prítomnosti. "Nechám vás pozhovárať sa osamote. Asi nič viac nemôžem urobiť, je vidieť, že sa tu nachádza určité dusno. A ty.." prezrela si ju od hlavy až po päty. Ako keby si chcela zapamätať každý jeden detail jej pokožky. Aj to, čo mala oblečené na sebe. Caroline naklonila hlavu mierne do jednej strany a venovala jej úsmev. Nebol to jeden z tých naj-úprimnejších úsmevov, ktorý by mohol byť medzi dvoma kamarátkami ale nemienila sa tváriť ako kus skaly. "Myslím si, že sa ešte niekedy uvidíme. Ale dúfam, že to budúce stretnutie bude o čosi príjemnejšie." Caroline nechcela robiť medzi ľudmi príliš veľké dusno a z toho dôvodu sa pomalým krokom vydala k dverám. ked ich otvorila a následne za sebou zatvorila, tak rýchlosťou upíra sa rozhodla vrátiť do mesta, kde strávi tento deň a možno aj niekoľko dalších dní až do toho momentu, kým si ju Klaus nenájde a oni nebudú mať možnosť sa pozhovárať. Caroline bola na seba hrdá, pretože len kvôli náklonnosti ku Klausovi vedela túto situáciu zvládnuť a na miesto toho, aby povedala niečo na prístup mladej ženy, ktorá spochybnila Klausove slová a Caroline sa mohla cítiť ako nejaká hračka alebo len handra, sa rozhodla odísť.

Přívětivá poznámka o jejím pokoji nestačila na záchranu z té mohutné laviny, která se na ni postupně přivalovala více a více a ona jí nebyla schopna prchnout. Mlčky přikývla hlavou, bez okolků přijala alespoň takové málo, ovšem strach v ní stoupal dále a postupně se začal povyšovat nad zlost a zášť. Do toho pocítila jistou sebevinu, jelikož se jí od jakékoliv konexe s Katherine zastal, a přitom to tak vůbec nebylo. Její milovaný tvůrce o jejím původu věděl od samého začátku a stejně tak na to později přišel jeho vlastní bratr Elijah, kterým si také určitým způsobem byla jista, že by to o ní a ke všemu zrovna jemu neprozradil. Nepohlédla v tu chvíli ani na jednoho z nich a prostě vyprázdnila celou svou sklenku s alkoholem, kterou jí předtím přichystala dokonce Caroline a bez toho, aby si o ni ona sama v prvé řadě žádala. Hned poté k ní zrovna ta zmíněná opět promluvila, a tak se na ni pohlédla nazpět. Jestliže přes řeči o její matce měla v očích zlost, nyní přešla v přímou zuřivost. Učinila k ní prudký jeden krok, chtěla dojít přímo za ní a vymlátit z ní duši. Naučit ji lekci. Na poslední chvíli se ale zarazila, přestože rozhodně nevypadala zrovna dvakrát klidně. „Nemáš ani ponětí o tom, o čem to hovoříš.“ Držela se. Nebo alespoň se o to tedy snažila, udělala totiž vstříc blondýnce další jeden prudký krok, při kterém se mohlo zdát, že po ní rovnou skočí, ale namísto toho jen tiše nelidsky zavrčela. „Nepokoušej mě… Nesnaž se mě proti tobě ještě tisíckrát více poštvat.“ Nakonec se ještě lehce povýšeně uchechtla anebo jí snad ta situace začínala být zábavná. Možná se i své strachy snažila skrýt právě za ten smích a výraz, že se jí vše muselo klanět a ona naprosto vždy vyhrát. „Věř, že by to pro tvou drobnost nedopadlo dobře.“ Další krok vstříc. „Měla by sis dávat dost velký pozor na svůj jazyk, abys jej náhodou někdy neobjevila na svém nočním stolku. Každý den a stále dokola.“ Zasyčela jejím směrem a poté se zamlčela a zastavila, sama se kousla do svého jazyku. Zůstala ovšem stát vzpřímená a rozhodla se vydat směrem k ní, pomalým krokem kolem ní vykráčet v podlaze kruh, jestli jí to někdo nepřekazil a nestáhl ji zpátky. Byla ochotná se o ni postarat alespoň na takovou hodinku nebo dvě tím, že by jí zlomila vaz. Stejně zle se podívala na Původního, co stál za ní. Hledala svou oporu.
Přešla nějaká ta minuta a ona stála tváří v tvář právě jemu, žádala po něm jakési vysvětlení. V očích jí to ještě stále zářilo čirým negativem, kterým poté ještě jednou prozkoumala tvář jeho nové přítelkyně, která neměla být pouhou hračkou, zrovna když se odhodlala k ní opět promluvit a věnovala jí úsměv. Ona sama se tak často uměla povznést nad širokou škálu věcí, měla v tom totiž stovky let praxe, ovšem tentokrát byla pro ni osobně situace tak vážná, že to zkrátka nedokázala. Obyčejně by jí ten úsměv vrátila s ještě větším sarkastickým nasazením, ale nyní jen zůstala vážná a chladná. Nakonec se raději podívala zase na Niklause, přestože to rozhodně nebyla kdovíjaká záchrana a počkala si, až ta další osoba odejde. Byla pro ni jen další. Přála si je oba praštit. Po zabouchnutí dveří od něj raději odstoupila o dva kroky vzad a pak silně praštila pěstí do trouby, vypnula ji tím. A dokonce přesně na čas, jak ohlásila minutka desetivteřinovým zařinčením. „Nic moc zásadního se nemění? Stále jsem tady vítaná?“ Vydechla ta slova a poté se začala smát, přestože uvnitř popravdě slzela. Nabyla tolik strachu, že nevěděla, co dále říct nebo provést. Zůstala hledět do jedné skříňky před sebou, neotáčela se k němu. Potřebovala se rychle uklidnit, ale to jako by nepřicházelo. Cítila se slabá a cítila, jako by ji zradil. Jako by mezi sebou po celé ty roky měli nějaký nevyslovený slib nebo pakt, který on zkrátka porušil. Vnímala to takovým způsobem a začala se opět cítit tak sama, což nikdy neznačilo nic dobrého – rozhodně ne pro její okolí. „Máš… Ji. Máš dítě. Máš hned několik členů rodiny, co za tebou stojí. Nic ti neschází.“ Dost možná i právě to jí nějak ubližovalo, že už na tom nebyli úplně stejně nebo ona to tak pociťovala. Nic než jen křivdu. Tiše polkla a poté se k němu rozhodla otočit a čelit mu, tvář jí svírala neutralita a i její hlas tak postupně začal znít, že byla smířena a nebylo nic, co by ji mělo trápit. Mírně pozvedla bradu. „A neřekls, nenapsals mi nic z toho.“

Už ve chvíli, kdy vešel do rezidence a uslyšel hlas Caroline a Darii, věděl moc dobře, že to nebude znamenat nic dobrého. Tomuhle setkání chtěl zabránit na co možná nejdelší dobu a jak se mu to nepovedlo. No nešel tam opravdu s očekáváním, že by si ty dvě povídali jako nejlepší kamarádky, ale zároveň neočekával, že reakce minimálně Darii bude tak špatná. A nebyl si ani trochu jistý tím, že Caroline se v hlavě též neprohání černé myšlenky. Rozhodně bude mít co vysvětlovat oběma stranám. Caroline, že je Daria pouze kamarádka, se kterou nikdy nic neměl a ani mít nebude, protože i přestože se nedá popřít to, že je Daria přitažlivá žena, tak jejich vztah je spíše až sourozenecký a mít něco spolu by bylo opravdu prazvláštní. No a Darii opatrně uvést do situace a vysvětlit jí, že to, že má teď stálou partnerku přece nic nemění na jejím postavení. Nebál by se toho, že by to nevysvětlil své drahé polovičce, ale s jeho dlouholetou kamarádkou to bude zřejmě o něco větší oříšek. Ví, jak moc je tvrdohlavá a oba dva si po celá léta navzájem zabíjeli potencionální jednorázové partnery na noc. Tohle je pro ní nová a nestandartní situace, se kterou se bude nejspíše dlouze vypořádat. Jen doufá, že to nakonec přijme a nikterak se kvůli tomuhle nezhorší jeho vztah s ní. Opravdu se nedostal do šťastné situace a když věděl, že jsou obě ve městě, měl je obě seznámit s tím, jak se věci mají. Takhle k tomu přišli jak slepý k houslím a podle toho i celá tahle situace vypadá. Už podle reakce Caroline, aniž by se musel dívat na Darii věděl, že to bude zlé. Caroline se nebála slov a bylo víc než jasné, že ani jedno se nebude starší upírce líbit. Už ve chvíli, kdy se rozezešla rychle proti Caroline to s ním cuklo, aby zabránil něčemu špatnému, naštěstí se nic takového stát nemuselo, protože se Daria sama zastavila a na blondýnku zatím nevztáhla ruku. Za to výhružek z jejích úst šlo až příliš. "Dost těhle výhrůžek." Ozve se, zatímco obě bedlivě pozoroval. Nenechal by ani jednu z nich, aby proti té druhé vystartovala. Pokud by k něčemu takovému došlo, museli by všichni vědět, že by to nejspíše dobře nedopadlo pro Caroline, protože Daria je o mnoho let starší.
I přestože Car říkal, ať zůstane, po tomhle vyhrocení byl nakonec víc než rád, že šla pryč. Daria v tuhle chvíli byla jak neřízená střela a vzhledem k chování bylo víc než jasné, že první, se kterou by měl promluvit, je opravdu ona. U Car nehrozí, že udělá nějakou blbost, zatímco brunetka by možná mohla vylidnit celé město kvůli svým emocím. Poohlédl se za Caroline, která se dala na odchod a poté, co se dveře zase zavřeli, přesunul svůj pohled na již jedinou společnici v místnosti, která zatím nemusela ani nic říkat a už jen z jejího postoje a dokonce i výrazu bylo znát, že je naštvaná. Při jejím prvním výlevu musel zavrtět hlavou. I přestože se ona smála, ačkoliv nevěřil, že smích je v tuhle chvíli upřímný, jemu výjimečně do smíchu nebylo. Nastala komplikace, kterou nevěděl, jak vyřešit. Nebo spíše jak to vyřešit tak, aby pro všechny tři dobře bylo. "Přestaň. Nemáš žádný důvod pro to, abys byla naštvaná. Neudělal jsem nic, kvůli čemu by ses měla cítit dotčeně, uraženě nebo co se to v tobě vlastně teď odehrává." Nekřičel na ní, jeho hlas byl klidný, avšak zároveň rázný. Je pravda, že kdysi to fungovalo trochu jinak, jenže za ty léta, co se neviděli se toho spoustu opravdu změnilo a ona mu přece nemůže vyčítat, že se dokázal nějakým způsobem posunout. "Ano, věci nejsou takové, jako byli kdysi. Je tu spoustu změn, na který si budeš muset zvyknout ať chceš nebo ne, ale momentálně jediná osoba, která tě odsud vyhání jsi ty sama." Na chvíli se odmlčí, než přistoupí o pár kroků k ní blíž. Mají toho opravdu spoustu co pobrat, ale nejprve potřebuje, aby se trochu uklidnila, což může chvíli trvat. "I přestože je tu Caroline, nebo Hope, ani jedna z nich ti nebere tvé místo v téhle rodině." Rozhodně mu tyhle její výlevy přišli jako žárlivost, ale naprosto zbytečná žárlivost. Jsou v téhle rodině nový členové, ale stejně jako ona má své místo, i Hope s Caroline mají své. Nikdo nikomu nic nepřebral a tohle je věc, kterou pokud nepochopí, bude to znamenat jen problémy. Už i on sám musel dopít obsah sklenky, kterou si po svém příchodu nalil, ne že by mu s klidem zlatavý alkohol nějak v tuhle chvíli a v takovém malém množství pomohl. "Kdybych ti cokoliv řekl, byla by tvá reakce jiná? Dřív nebo později bych ti to řekl, ačkoliv se obávám, že bys vyletěla jak čertíček z krabičky úplně stejně." Pronese a sklenku odloží na linku. "Vím, že má Caroline prořízlou pusu a nechci po vás, abyste se staly hned nejlepšími kamarádkami, ale stejně jako ona bude tolerovat tebe, budeš muset ty tolerovat i jí." Pronese. No chtít po nich aby byli kamarádkami je po dnešku zřejmě nereálné. Bude rád, když dojde alespoň k té vzájemné toleranci.

Hned napoprvé začal zpochybňovat to, co ona pociťovala a rozhodně by bylo jednoduché odpovědět na otázku, jak se zrovna v tu chvíli měla a zda-li se mu dařilo jí pomoct tak, jak to zrovna potřebovala. Rozhodně ne. Snad ji těmi slovy jen více rozhodil, až se v její hlavě začalo zjevovat hned několik hlasů, které se snažily ji utvrdit o tom, že to tak snad i všechno proti ní plánoval a zkrátka se jí chtěl zbavit. Zavřela oči a mírně cukla hlavou do pravé strany, skrze nos se tiše zhluboka nadechla a zase vydechla. Nakonec vzala do dlaně tu hloupou minutku s narůžovělým odstínem a párkrát ji v ruce potěžkala, zlehka s ní začala házet do vzduchu a snažila se najít svůj klid i v ní, zahnat veškeré ty hlasy v její hlavě, kterých se neprosila. Paranoia ze stovky minulých traumatických zážitků však stále převládala. Jakmile bylo zmíněno, že si v cestě stojí vlastně jen ona sama, samozřejmě si to převzala ještě hůře, než jak to asi mělo být původně myšleno a začala se skutečně cítit i navrch dotčeně. Odstoupila od trouby a celého kuchyňského koutu. S minutkou si ještě stále pohazovala, jen se změnila výše těch hodů, protože s tím odstupem náhle měla větší prostor. Mlčela a začala se silně kousat do jazyka, až dokud jí z něj nezačala téct krev, načež přestala a jen jej dál poslouchala. Do její mysli se vkradlo hned několik dalších hlasů, které v ní jen nabuzovaly tu negativní atmosféru, aby se šířila dál a poté dlouze vydechla nosem. Byla vcelku ztracená. Nemohla věřit ani jednomu slovu, kterým se ji snažil o čímsi ujišťovat. Nemohla tomu věřit anebo už vlastně ani nechtěla vzhledem k tomu, čeho byla svědkem, jako by jí to bylo podáno i černým na bílém. Ta situace pro ni byla katastrofou enormních rozměrů, oázou pro to, aby opět upadla do slzavého údolí a nějakou dobu se z něj dostávala. „Nebere?“ Zeptala se ještě, jak tomu skutečně odmítala věřit a opět se k němu otočila zády. Čelila nyní místu, kde se předtím pozastavila Caroline a zůstala zírat přesně tam, kde se tehdy nacházela. Stále ještě mohla cítit její vůni a pomalu ji začala nesnášet čím dál více.
Až křečovitě v ruce sevřela miniaturní přístroj, který byl používán pro kontrolu času především pečení a vaření a nasucho polkla. Mohli se snažit, doslova jí to všechno natlouct do hlavy, ale ono by to stejně nikterak nepomohlo, až dokud by se k tomu nedopracovala úplně sama. Jistě potřebovala něčí pomoc k tomu, aby se vůbec odhodlala k takovému zjištění dospět a klidnit se, ale poté byla ta cesta pouze na ní. Měla být opět svým průvodcem, ať už pro překonání své zloby a smutku měla mimoděk ve městě způsobit cokoliv nekalého a hůř. Sama pro sebe mu musela uznat za pravdu, že by dost možná skutečně reagovala naprosto stejně, ovšem rozhodně nehodlala to říct nahlas. „Ne. Možná bych byla mírnější a namísto ztráty jazyka jí vyhrožovala prsty.“ Neodpustila si zrovna toto přiznání a poté hodila tím malým krámem vší silou o nejvzdálenější zeď, které oba čelili. Ta věc byla během vteřiny z části k nepoznání a vydána na smrt, jelikož se nezdálo, že by ještě mohla být spravena. Otočila poté hlavu a pohlédla na několik hotových druhů cukroví, co ta jeho nová přítelkyně napekla. Přestože neozkoušela ani sousto a vůně toho všeho jí byla příjemná, nad tím vším nakonec jen ohrnula nos. Postupně se otočila zase čelem k němu a zkrátka se snažila držet, přinejmenším ta snaha na ní musela být znát, ať už šlo o úplné minimum. „Budu ji tolerovat v rámci možností.“ Prohlásila nakonec tak a pevně zaťala čelist, všechny uštěpačné poznámky v sobě držela stejně jako touhu po tom, minimálně jednu mu vrazit. „Ale musí to být vzájemné. Nehodlám tady nikomu dělat šaška!“ Zavrčela nepříjemně, jakmile k němu urazila krok a opět tak povýšeně, jak to u ní bylo obyčejně obvyklé, pozvedla bradu o něco výše. Hněv byl na ní znát stále. „Zaslechnu jednu jedinou poznámku na mou osobu a…!“ Jen aby především mlčela o Katherine, nic by ji snad nemohlo rozčílit více než tato spojitost, když by opominula to všechno ostatní, co s ním momentálně musela řešit.

Možná na začátek mohl zvolit trochu jiná, snad mírnější slova, jenže jeho samotného rozhodilo to její obviňování ho a vyčítání mu věcí, jako kdyby porušil nějakou jejich dohodu. Nic z toho se ale nic nestalo. Zajisté, oba dva žili kdysi dost podobný život. ve kterém figurovala zejména zábava, krev, zabíjení a jednorázovky, které když měli štěstí, dostali se od nich živí. Jenže časy se mění. Daria si mizela jak uznala za vhodné a zase se vracela a nemohla očekávat, že vždy bude všechno při starém. Má dceru a už tím se mnohé změnilo a nemůže mu vyčítat, že si udělal dítě. Jednak ani nevěděl, že je to možné a druhak, kdyby ona sama měla tu možnost, neváhala by. Ne že by on někdy po vlastní rodině toužil, ale když se tak stalo, zjistil, že to přeci jen bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. Mít dítě, dceru je pocit k nezaplacení. Dítě je něco, pro koho byste zabíjeli, ale byli i sami zabiti a nelitovali byste toho. Alespoň on to tak má. A takhle se zřejmě monstrum proměňuje v lepšímu. Nakonec, ono když jste si sami jako dítě prošli ze strany otcem peklem, nechcete v žádném případě se jednak přiblížit někomu koho nenávidíte a druhak způsobit to samé vlastní krvi. Dává tedy přeci jen smysl, že začal sekat o něco víc latinu. A co se Caroline týče? Dobře, jeden by do něj asi neřekl, že by si někdy našel dlouhodobou přítelkyni, alespoň Daria rozhodně ne, ale časy se mění a Caroline ho nějakým způsobem zaujala již od samého začátku, když pomineme to, že jí chtěl použít jako upíra pro svůj rituál. Na jeho obhajobu, to se příliš nezajímal o to, kdo to je a ani se s ní přímo osobně nesetkal a i přestože to byl opravdu běh na dlouhou trať, Caroline nyní stojí po jeho boku. "Ne, opravdu nebere. Ať se teď cítíš ublíženě nebo si to bereš vztahovačně jakkoliv, je tohle celé zbytečné. Stejně jako ony tu mají své vlastní místo, i ty tu máš vlastní." Momentálně mu opravdu připomíná svým chováním, jak kdyby snad byla zhrzená milenka, i přestože spolu nikdy nic neměli.
Po celou dobu nespouštěl z Darii oči. Ne že by se snad bál, že by něco udělala jemu, ale chtěl se ujistit, že se ještě nevrhne za Caroline a nebo že mu z rezidence teď neudělá kulničku na dříví. To by nebylo dobré pro nikoho. Musel při jejích dalších slovech pozvednou obočí. "Notak, tomu nevěříš ani ty sama. Neuč mě tě znát." Věděl, že s něčím takovým by se jen tak lehce nesmířila a tak se snažil o to, aby zabránil tomuhle setkání co nejdéle to bude možné. A nyní vidí, že jeho úmysl tomu zabránit byl vskutku rozumný, ovšem neefektivní, protože se mu to nepodařilo a teď má co vysvětlovat zejména Darii. Co se Caroline týče, nebál by se toho, že ta si to vysvětlit nechá, tady ovšem vidí o něco větší problém. Když řekla, že jí bude tolerovat v rámci možností, alespoň to byla lehce uklidňující odpověď, ačkoliv už nyní vidí, že jí to bude stát spoustu přemáhání. "Děkuji. Prostě jí neubliž, nezabij. Nechci po tobě, že s ní musíš chodit na nákupy a že se musíte dávat do řeči. Caroline tě bude také tolerovat, když budeš i ty jí." Ujistí jí. Jen ještě zajít za Caroline a taky s ní o tom pro jistotu promluvit, protože ví, že jejímu ostrému jazýčku občas také uteče nějaká nevhodná poznámka a to poslední co chce je to, aby je musel odtrhávat a nebo skládat Caroline jako puzzle dohromady.

Koutkem oka jej pozorovala, zatímco jemu ještě chvíli stála bokem a ruce ponechala překřížené na hrudníku oděný v tmavé krvavě rudé. K její smůle jí však bylo zakázáno pojistit si ještě pár kapek makeupu toho dost podobného odstínu, který by hovořil o tom, že byla syta a zejména spokojena. Dýchala sice pokojně až téměř minimálně, ovšem být kdokoliv schopen číst její myšlenky, velice rychle by zjistil to, že tak klidná zase nebyla. Měla pocit, jako by ztrácela svou vlastní půdu pod nohama, svou vlastní rodinu. Jelikož dokázala být velice tvrdohlavá, nemohla pochopit to, že tomu tak vůbec nebylo a jen se musela přizpůsobit dvěma členům navíc, o kterých se zatím dozvěděla. Přeci to nemohlo být tak snadné, tak bez důsledku. „Proč si myslíš, že bych tomu neměla věřit? Znáš mě snad více, než se znám já sama?“ Dost zdůraznila to slovo já. Okamžitě se té věty chytla, trochu v tu chvíli stáhla svou pozornost jen k tomuto a neřešila tu blondýnu. Svěsila ruce podél svého těla, a jak se na něho předtím hleděla dotčeně jen z boku, tak se k němu nyní otočila úplně čelem. Začalo dost přihořívat a muselo být jasné, že ji k tomu podněcovala především ta nová situace, kterou u něj neznala a která tak znenadání vznikla. Dost možná se i sama nyní pokoušela svou pozornost upoutat na něco jiného, než aby se nechala příliš unést tím hlavním a úplně zapomněla mít pojem o sobě a svých činech, které by dost možná mohly skončit i její finální smrtí, díky které by už skutečně zůstala hnít někde v hrobě a znovu nepovstala.
Tiše a dlouze vydechla nosem. Nevěděla, zda se začít smát nebo… „Bude mě také tolerovat, když budu i já ji?!“ Velice usilovně se snažila o to, nevyletět, ovšem očividně se jí to už tolik nedařilo vzhledem k tomu, že opět začala zvyšovat hlas. Krev v ní začala vřít ještě více, než vřela doteď. Stačilo jen málo k tomu, aby po něm doslova neskočila. „Sotva jsem na ni promluvila a už se po mně oháněla Katherine... Katherine! A potom po mně chceš, kdo ví co!“ Rychle od něj odvrátila pohled, jak se snažila najít kolem sebe nějaký záchytný bod, který by jí pomohl, který by ji zastavil. Zase od něj odstoupila dvěma nebo třemi kroky dozadu a vydechla o něco hlouběji, jako by byla člověkem a zrovna doběhla maraton. Hned poté i ztěžka polkla, totiž ten pocit v ní byl tak zvláštní – nejednalo se jen o vztek jako takový ani žárlivost. V tom pocitu se skrývalo hned několik dalších, kterým se snažila vyhýbat jako čert kříži a za asi poslední století se jí to dost dařilo. Zřejmě bylo na čase, aby se poprala i s tím. Otočila se k němu zase zády, nepřála si, aby si snad všiml nějaké změny v její tváři, kterou již nedokázala uhlídat. Nechtěla mu čelit slabá, nechtěla, aby tak o ní kdykoliv jen pomyslel. Pravou ruku přitiskla k místu na jejím hrudníku, kde se jí nacházela hrudní kost a jemně ji zaryla do prostoru mezi žebry, aby ji klouby prstů alespoň trochu pocítila, jelikož zrovna na to měla síly dost. Pevně zavřela oči a lehce zvlnila obočí, více se už v té pozici nepohnula a jen doufala, že se nerozhodne si ji v tomto stavu prohlížet. Věřila tomu, že by hned poté musela odjet a už se jemu ani zbytku té rodiny neukázat, aby si zachovala alespoň nějakou čest. Věřila, že pociťovat to, co zrovna prožívala, byla známkou slabosti takové velikosti, že by měl být člověk vyhoštěn ode všech a všeho. Měla to v sobě zaryté hluboko jako bolest, kterou si s sebou nesla po všechna ta staletí a náhle se ta truhla v ní jako by otevřela a ona to doslova musela udržet jen ve svém nitru. Nakonec klouby prstů vyměnila za jejich špičky a pořádně jimi o tu kost zatlačila, jako by ji to mělo jaksi uklidnit. Pro něj se to snažila všechno zamezit. Přeci jen byli jistým způsobem rodina.

Dostat se nějakým způsobem mezi dvě ženy není nikdy zrovna dobrá situace. Obzvláště ne, když jde zrovna o Darii a Caroline. Pro Darii je šok, že má nějaký vážnější vztah a vadí jí, že nemůže dělat to, na co byla dříve zvyklá a Caroline je dost možná v šoku, že přeci jenom i on má nějaké přátelé. A bůh ví, jestli i v ní se neobjevili nějaké střípky pochybností či žárlivosti. Tak či onak bude nejspíše opravdu rád, pokud se ty dvě už nepotkají. Byť to není ale nijak velká šance. Vzhledem k tomu, že Daria je tu zkrátka jak doma a Caroline také, i přestože tu má zároveň svůj byt. Nicméně jestliže se nechystá na Vánoce do Mystic Falls, samozřejmě že jí na tyhle dny nemíní prostě doma nechat samotnou. I Caroline je něco jako součástí rodiny, i přestože jí v žilách nekoluje stejná krev a ani nenosí jeho příjmení. To ovšem nikdy nesplňovala ani Camille a přesto byla v téhle rodině přijata, jak kdyby tu byla odjakživa. A nakonec i právě sama Daria byla jak člen rodiny a to i přestože šlo "pouze" o rodinnou kamarádku, nikoliv o něčí partnerku. Jenže i přestože jí měl rád, tohle její ublížené chování ho poměrně rozčilovalo. "Nejsi člověk, který by rád vystupoval ze své komfortní zóny. I kdybys to věděla měsíce předem, osobní setkání s ní by tě rozrušilo úplně stejně jako teď a padali by i stejné výhružky." Ne-li vlastně dokonce horší. Opravdu si není jistý tím, že Darie by pomohlo, aby jí o tomhle dal vědět. Spíše by možná byla jen o to delší dobu v tomhle jejím stavu a setkání s Caroline by jí jen víc dopálilo. Takže možná přeci jen udělal i dobře, že si to nechával pro sebe. Taky by se mohl jednoho dne vrátit a našel by jen Carolineninu hlavu oddělenou od těla.
Ani po jeho dalších slovech nedošlo k žádnémů zlepšení a Daria dle jeho názoru stále byla takzvaně na pěst. Jestliže se zachovala opravdu tak, jak popsala po jeho příchodu Caroline,vážně jí přijde divné, že jí přirovnala k někomu jako je právě Katherine? "Chtěla jsi jí vysát krev, sotva jsi sem přišla a Katherine je osoba, která jí proměnila, prostě si to spojila. Není to nic, kvůli čemu bys musela být naštvaná na celý svět jak nějaká puberťačka. Všechno si bereš příliš osobně." Opravdu v jeho očích až příliš přeháněla. Neřekl by ani slovo, když by si našel kamarádku, se kterou by si zabíjel dle libosti, jako před lety s ní. Ale tady šlo o úplně jiné osoby. Caroline, se kterou se zkrátka dali dohromady a Hope, jeho dcera. Ano, možná jsou v jeho srdci na přednějším místě, když by došlo na to, že by si musel vybrat. Ale to je úplně stejné, jako kdyby se Caroline cítila dotčeně kvůli tomu, že kdyby si musel vybrat mezi jí a Hope, zvolil by Hope. Tyhle věci, postavení zkrátka jsou odlišné a nelze je spolu porovnávat, protože pak si to všechno člověk převezme přesně jako Daria. Zatímco k němu byla zády a nejspíše mlčky trucovala jak malé dítě, sám si dolil skleničku, ze které si upil. "Z téhle rodiny tě někdo nevyštípává, nebo jak to vlastně teď cítíš. Jsi jejím členem stejně jako předtím. Nemůžeš se srovnávat s Caroline nebo Hope a brát to tak, že ti vzali tvé místo, když tomu tak vůbec není." Zavrtí nad tím jen hlavou. Nicméně tuší, že je to jako mluvit do dubu. Nic s ní nehne, dokud se ona sama nerozhodne, že to tak asi přeci jenom bude a to může trvat ještě zatraceně dlouho.

Jedno slovo za druhým jí šlo jedním uchem tam, druhým zase ven. Sama si dokonce začala fyzicky ubližovat, přestože v naprosto miniaturní míře, jen aby se uklidnila a začala se soustředit spíše na to, co si zrovna dělala sama. Opět zavřela oči a soustředila se jen na ty prosté pohyby v její ruce, které utnula až o několik minut později. Tehdy se nehty zaryla přímo až dovnitř svého těla a zahleděla se do zdi před sebou. Vcelku třesavým pohybem ruku přesunula ke svým rtům, aby pomocí nich z úplných konečků svých prstů odstranila vlastní krev a téměř neslyšitelně vydechla. V duchu se zmítala psychickou bolestí z oznamovací věty, kterou se bála před ním a vlastně i kýmkoliv jiným vyslovit nahlas. Držela v sobě hrůzu z osamocení a bylo jí více, než jasné, že potřebovala mít jistou svou lásku zase u sebe a přinejmenším ji na několik momentů při sobě hřát. Potřebovala jej po svém boku, jak tomu střídavě dokola bývalo několik set let předtím. „Už jsem ti snad pověděla, že se budu držet zpátky…“ Sebe samotnou pochválila za to, s jakým klidem a arogancí ze sebe dokázala ta slova vydat, přestože bylo už jen v jejím obličeji čitelné, jak trpěla, než se to opět rozhodla schovat, změnit svou tvář opět v tu kamennou, kterou byla odmalička učena, přestože se jí tehdy příliš nedržela. Nyní si ji však zvolila za svou družku při takovém boji, jako by se jiný družil šavlí. „Od ní.“ Cvakla o sebe zuby, jako by pro sebe se usmála a poté se k němu zase otočila čelem jako úplně jiný člověk plus ta kamenná tvář, kterou však nosívala obyčejně, jestliže se zrovna něčím nezabavovali.
Ruku vsunula do vnitřku bundy a s tím postupně doputovala ke stolu. Odsunula si židli, o kterou se pak při sednutí zapřela a obě nohy pohodila na stůl, ještě je stačila zhruba v místě lýtek překřížit. Vytasila tmavě červenou rtěnku, kterou si párkrát jemně naslepo přešla po rtech, aniž by snad přetáhla, záhy se na sebe zadívala jen v nějakém vzdáleném odrazu a tu věcičku zase do koženky schovala. Pohledem zabloudila k němu a při tom si začala hrát se zipem, jezdila jím postupně nahoru a dolů, jako by snad nyní hledala útěchu v tom zvuku či činnosti jako takové. „Nevíš, kde se zrovna zdržuje Killian?“ Nedalo jí to, aby se jej přímo neoptala, přestože s tou osobou, o kterou zrovna šlo, bývala v kontaktu rozhodně více ona. Zkrátka se ještě nedostala k tomu, zjišťovat si, na kterém místě se tam v New Orleans rozhodl zabydlet. Pak se natáhla po jednom z perníčků, kterým jen pár minut nazpět věnovala jeden z dlouhých nenávistných pohledů a ukousla postavičce ruku, při čemž naklonila hlavu do strany, až jí vlasy pomalu přepadaly z hrudníku mimo tím směrem, jakým byla nahnuta. „Pověz mi více o zlomení té kletby… Svěř se mi, co zmůžeš. Gratulaci jsi dávno přijal, ale abys mi k tomu pověděl něco více…“ Samozřejmě tehdy nebylo zrovna času k tomu, aby se při rozhovoru s ní i jejím drahým zaobírali přímo tímto, a dost možná proto se jej ptala nyní, i když o tom už rozhodně musela něco málo vědět. Minimálně díky spojitosti s Katherine jako dvojnicí ano. „Nepáchneš po tom.“ Přimhouřila oči, jak si jej po té dlouhé době detailněji prohlédla a uchechtla se. „Přijdeš mi však pohublý… Vyraz si se mnou jako tehdy.“ Pozvedla bradu a zůstala na něm pohledem viset. „Víš, že toho litovat nebudeš. Se mnou ne.“

Věděl, že vycházet s Darií je občas obtížné a že její povaha není ideální. I on sám má momenty, kdy by jí nejraději zakroutil krkem, ale naučil se dokonce i její občasnou nesnesitelnost tolerovat. Nakonec on si měl ve zvyku vybírat samé lepší lidi do svého okolí. Protože stejně jako s touhle upírkou, tak ani s Caroline to nebude vždy nejjednodušší. Samozřejmě si ale nemá na co stěžovat. V první řadě, co si vybral, to má a v té druhé? V té druhé to ani s ním není procházka růžovou zahradou a zajisté je odolávat jeho vraždě někdy mnohem obtížnější, než by si on sám mohl myslet. Ale je jasné, že jeho umíněnost, impulsivita a nebo třeba potřeba mít vždy pravdu, může být někdy opravdu na vraždu. A zřejmě je ve skutečnosti jen málo lidí, kteří by dokázali s jeho osobou vydržet, když nebude počítat svou rodinu, ve které to ale také není vždy úplně nejrůžovější. Vlastně naopak, často se právě nad touhle rodinou objevu velký temný mrak, který zastiňuje všechno to dobré, co v nich je. Pravdou ale je, že nakonec se vždy vše k dobrému obrátí, i když to může občas mít nějakou svou cenu, kterou je za to třeba zaplatit. On sám nakonec o tom všem ví své moc dobře. Stačí si vzít v potaz za jakých podmínek se Hope vůbec narodila a proč jí tím pádem ihned po narození museli dát pryč a on tak přišel o první měsíce jejího života. Když ho následně znovu ujistí, že se bude od ní držet zpátky, už jen přikývne. Může doufat, že to bude dodržovat, protože i přesto Daria byla jeho důvěrná oblíbenkyně, byli věci, jako třeba právě tahle, ve které jí až tolik nevěřil. Jak by mohl, když si vzpomene na to, kolik vztahů, byť jen na jednu noc, mu vlastně zmařila. A nyní je po jeho boku žena na mnohem delší dobu, což pro ní nemůže být zrovna komfortní. Nakonec, i on sám si dlouhou dobu myslel, že vztahy pro něj nebudou nic komfortního, ale nyní? Nyní je spokojený. Má svou rodinu, má dceru a má svojí lásku. V samém závěru totiž i ten největší záporák touží po tom, aby byl milován a jemu se toho všeho podařilo dosáhnout, i když ne úplně záměrně a opravdu ho to dohnalo k jakémusi alespoň vnitřnímu klidu, který se ale odrážel i navenek. Byla na něm vidět ta změna, která se v něm od narození Hope odehrála. Pro mnohé byla vítaná, obává se ovšem, že jeho společnice s těmi mnohými souhlasit nebude. Už jen protože on byl vždy její společník pro všechno to špatné, jako je vraždění nevinných a nyní se k tomu už nemá. "Ne, dlouho jsem o něm ani neslyšel. Možná bude něco vědět Elijah." Podotkne, načež si dojde se skleničkou v ruce opět k láhvi, kterou popadne a dolije si tak do skla chybějící alkohol. Následně několika kroky i on překoná vzdálenost mezi stolem s židlí a posadí se, při čemž rukama se opře o dřevěný stůl. "Ke zlomení kletby byli třeba upír, vlkodlak, měsíční kámen a lidská dvojnice. Kdysi to měla být Katherine, ale můj bratr mě zradil a pomohl jí utéct. Po půl tisíciletí se objevila nová dvojnice a v můj prospěch hrálo, že nebyla sobec jako Katherine. Nechala se obětovat prakticky sama, jen aby zachránila své blízké. Myslím, že k tomu není příliš co říct. Jen snad, že ten pocit, kdy jsem se změnil ve vlka a pociťoval všechnu tu volnost, byl k nezaplacení. Než jsem se proměnil zpátky, uběhli dva dny." Při té vzpomínce se snad musel i trochu pousmát. Dva dny si užíval volnosti v podobě vlka a od té doby té schopnosti vlastně nevyužil, i když by možná přeci jen občas měl. Jen má zkrátka příliš starostí na to, aby se ve vlčí podobě proháněl v zátoce, ať mu to tehdy přineslo pocit sebelepší. Nicméně pak už přišla Daria s návrhem s jakým přišla a v něm se začali přít dvě jeho stránky. Takovéhle věci on už přece nedělá, změnil se pro svou dceru a nechce znovu spadnout do toho být monstrem. Nechce si tvořit žádné další nepřátelé, když má stále ještě hromadu těch z minulosti. Nevrátí se k vraždění pro zábavu, jenže uvědomoval si, že jestliže nechce z tohohle města udělat jatka, neměl by jí nechat jít samotnou. Možná se jí to nebude líbit, ale takhle jí bude moci alespoň trochu udržet na uzdě. Chvíli mlčí a jen si jí měří pohledem, než se uráčí odpovědět. "Tohle město funguje díky tomu, že se tu nevraždí. Turismus díky tomu neklesá a je tu dost jídla pro všechny upíry. Navíc stejně tak nechci, aby má dcera žila ve městě plné hrůzných vražd. Vyrazíme si, ale nepočítej s desítkou vražd pro zábavu." Pronese nakonec. To byla jeho nabídka, kterou buď přijme a nebo má smůlu. Nemůže si dovolit sejít z cesty, protože by jí už znovu nemusel najít a to poslední co by chtěl je to, aby se ho jeho vlastní dcera, kterou miloval nade vše, bála. Rodičovství ho částečně změnilo k lepšímu. Převzal nějakou zodpovědnost, dokonce i morální zásady se o něco navýšili a Daria se s tím bude muset smířit.

Druhá ruka perníčku skončila v jejích útrobách při informaci o jejím milém, která jí vlastně nic neřekla. Zamyslela se nad tím, že jej nejspíše bude potřebovat dost blízko sebe vzhledem k okolnostem, které v ten den vypluly na povrch. A přece jen jí chyběl jen tak. Uplynula dlouhá řádka let od té doby, co se s ním viděla naposledy a to snad bylo ještě dávněji než její střetnutí s tím, koho zrovna měla před sebou. Zevnitř se velmi jemně kousla do levé strany spodního rtu, zatímco se utápěla v myšlenkách, za jaký čas by se měla snažit získat detailnější informace o Killianově pobytu v New Orleans. Zahleděla se na něho, jak si sedl na židli naproti ní a při tom vyprávění si přitáhla levou ruku, na které nosila prsten s modrým kamenem, směrem k podbřišku. Přes tu ruku poté jen tak překřížila tu druhou, ve které držela kousek cukroví. Konečky prstů si poté začala zlehka přecházet po šperku, který se nacházel rovnou na jejím prsteníčku a střídavě tam sídlil několik století. Při zmínce o její matce se pouze zašklebila, jak už to ovšem bývalo její obvyklou reakcí, a to především před ním. Rozuměla velice dobře tomu, co proti ní měl a ona sama vůči ní cítila velkou zášť, když totiž právě její vinou byla na nějaké desítky let uvězněna v hrobce spolu s několika dalšími upíry, které však pak při úprku nechali za sebou spolu s jejím stvořitelem, co ji vlastně zachránil, hnít. „Jsem šokována. Jak hloupý či zoufalý musí člověk být, aby se nechal obětovat dobrovolně?“ Spolu s otázkou pozdvihla obočí a mírně zaklonila hlavu, jako by se nudila. Všechny vlasy jí tak přepadaly na záda. „Dva dny? A cos přes ně dělal?“ Hlavu opět navrátila do normální pozice, aby na něho viděla a náhle shodila obě nohy ze stolu. K tomu se pak postupně předklonila a poukázala na něho nedokonzumovaným kusem perníčku. „Pásl ovečky v zeleném háječku?“ Protáhla vcelku pobaveně obličej, jak nedočkavě lačnila po jeho odpovědi a jen doufala v nějakou, která by stačila naplnit její očekávání.
Jazykem si pomalu přešla po rtech, co dokončila svou nabídku, zopakovat si, čemu se vždy věnovali hojně a s radostí. Zase se o židli opřela zády a okolo prstů pravé ruky si začala proplétat, motat vlasy, jako by jí to snad v něčem mělo pomoci. Při jeho reakci nakrčila čelo, jelikož jí zakázal tu aktivitu, která pro ni byla na tom celém snad nejzábavnější. „Já snad nevěřím svým uším…“ Přestože se z ní vydralo krátké uchechtnutí, rozhodně to nebylo pobavením. Spíše jí tolik věcí, které stačila poznat za ani ne hodinu, přišlo nesmírně absurdními. Svezla svůj pohled k té sklence s alkoholem, kterou si tam vzal s sebou, a opět se s pozvednutím brady podívala k jeho tváři. „A když ti povím, že několik desítek… Touto dobou možná i stovek lidí čeká jen na můj rozkaz, aby za mnou přišlo kamkoliv po světě?“ Po té své informaci se mu zadívala hluboko do očí, jak si přála vidět, zda se to v něm nějakým způsobem pře a snad i poleví, snad svolí k tomu, co namítala ona s tím, že zároveň mohla dokázat udržet všechna ta pravidla, která tam svým poskokům nastolil. Ona se za takového nepovažovala a hledala skuliny. Postavila se ze židle, aby se pak zapřela rukama o desku stolu a dokonce na ten kus nábytku přelezla, aby se tak dokázala naklonit přímo k němu. Pozvedla pravou ruku, mezi jejíž prsty držela jeden kousek toho, co napekla Caroline a při tom mu z té těsné blízkosti stále hleděla do očí, bez přestání. Začala k němu šeptat, „nemyslíš, že by to ocenila i ona? Nikdo se o ničem nedozví…“ Přimhouřila oči a pak ten perníček zkušebně přesunula k jeho rtům, jestli jej přijme, zatímco sama žahla napětím s pootevřenými rty. Chtěla z něj tu část, která je spojovala.

Možná že mu někdy chyběli staré časy, kdy mu bylo všechno a všichni jedno. Života si jen užíval, zabíjel a popíjel krev nebohých žen, jak se mu jen zachtělo. Nicméně i přestože si po nich občas v duchu zasteskne, neměnil by to za to, co má teď. Vždycky toužil někam patřit, i když to nebyl nahlas schopný přiznat a teď má vše, po čem si někteří upíři mohou jen nechat zdát. Má své sourozence, jejichž vztahy s nimi se výrazně zlepšili. Má přenádhernou dceru, kterou miluje každým dnem víc a víc, jestliže je to vůbec možné. No a v neposlední řadě, i přestože výše dvě zmiňované věci by mu k šťastnému životu stačili, jako bonus má dokonce i ženu, o jejíž srdce bojoval již před lety. Jen tehdy to nenabylo úspěchu, který byl alespoň z jeho strany očekáván. Tak či onak, dnes měl mnohem plnohodnotnější život, než byl kdysi. Možná se tenkrát bavil, ale skutečně ho to všechno natolik naplňovalo? Byl spokojený s životem, jakým žil? Mělo to nejspíše něco málo do sebe, přesto to ale není věc, kterou by se dnes měl již potřebu chlubit. Svou temnou minulost chce nechat za sebou a znovu jí neotevírat, zejména kvůli Hope, která si nezaslouží, aby ve svém otci viděla zběsilého a nelítostného vraha. I špatného člověka, rodičovství změní, pokud chce být alespoň správným rodičem. A on takový chce být. Je mu jedno, co si o něm bude myslet okolí, ale pokud by se na něj dívala stejným způsobem jeho holčička, dozajista by ho to ranilo. Proto bude muset i Daria pochopit, že nic už nebude přesně jako dřív. Možná se bude vztekat, ale on nechce znovu podlehnout své minulosti, která v něm potlačovalo po staletí to dobro, které v něm dřímá. Nechce se vrátit do toho, co z něj udělal Mikael - muž, jenž pro něj měl být otcem. "Nejde o hloupost nebo zoufalost, jde o lásku. O pocit, že má ten člověk co ztratit. Někoho, pro koho žije." Pokud něčeho chce docílit, zajisté mu podobný typ lidí, jako Elena hraje v prospěch. Nicméně děsivou skutečností je, že on sám poznal jaké to je, když máte někoho, koho můžete ztratit. Dříve mu to přišlo také hloupé. Nicméně i přestože se s Elenou nikdy přátelit nebudou, navzdory tomu, že je kamarádka Caroline, narozením Hope i on prozřel. A pokud by to mělo zachránit život jeho dcery, pak ano, taktéž by se dobrovolně obětoval a už by v tom neviděl hloupost, ale důstojnou smrt. Člověku se změní priority, když se ve Vašem životě objeví někdo, kdo je pro Vás důležitější jak Vy sám. A díte by pro každého rodiče mělo být tím nejdůležitějším na celičkém světě. Po téhle vážné pasáži, se musel při jejích dalších slovech přeci jenom pobaveně zasmát. "Tak tohle si představuješ, že vlkodlaci dělají při úplňku?" Zeptá se jí nejprve, než se přeci jenom uráčí jí prozradit, co dělal. Ne že by to bylo něco převratného, ačkoliv pro něj to byl zážitek k nezaplacení. "Tahle má stránka mi byla odepřena po tisíc let. Nikdy jsem do té doby nezažil, jaké je to být vlkem. Možná ti to přijde nudné, ale běhat nespoutaně po lese a užívat si tu volnost, kterou ti to přináší, je pocit k nezaplacení. Obzvláště, když to zažiješ po tolika letech, co ti je ta stránka odepřena." Pro upíra zřejmě něco nepochopitelného, vlkodlaka, jenž si tu proměnu prožívá každý měsíc, taky. Ale pro hybrida, který toužil tisíc let být tím, kým doopravdy je? Je to něco, co se mu v paměti uložilo a zřejmě to z ní jen tak nezmizí, i přestože schopnost změnit se ve vlka už nadále příliš nevyužívá, vlastně vůbec.
Následně ovšem již přišla řeč na jejich tehdejší zvyklosti, který se ovšem pro něj dnes mění již jen v pouhou minulost. Byli to dny, které si užil, nicméně některé věci je třeba v určitém období nechat za sebou a pro něj je to nyní tohle. Neočekával, že bude s ním souhlasit. Nicméně nezbývá jí nic jiného, než se s tím smířit. Neexistuje způsob, kterým by ho přesvědčila se vrátit ke starým zvyklostem v podobě vraždění. Nejspíše už i sám Klaus Mikaelson po tisíci letech usoudil, že přišel čas se trochu uklidnit a dokonce se i usadit po něčím boku. "Tak já ti na to povím, že ne v mém době. Žije tady patnáctileté dítě, které chci od tohohle co nejdéle uchránit, ať se ti to líbí nebo ne. Varuji tě." Opravdu měl tuhle upírku rád, ale dcera bude vždy na prvním místě a pokud i tuhle jeho žádost poruší, bude si zřejmě muset najít jiné bydlení. Jeho nynější postoj a pevný tón musí dost jasně jí dávat najevo, že svá slova myslí zcela vážně a v tuhle chvíli nijak nežertuje, navíc ona sama ho znala a musela i vědět, že umí skutečně být nekompromisním. S kamenným výrazem si jí při jejím dalším gestu přeměří svým pohledem. "Pokud chceš někam vyrazit, navrhuji teď. Než si to rozmyslím." Pronese, při čemž se k jejím slovům vůbec nevyjádřil a místo toho se otočil a vyrazil z kuchyně. Je její volba, jestli se rozhodne jít a on bude mít tak její počínání z nebohými lidmi pod kontrolou alespoň částečně a nebo bude snad dokonce i uražená a vydá se někam sama.

Bez mrknutí na něho hleděla za toho času, co se rozhodl, jí asi vysvětlit Eleniny pravé úmysly z toho, jak si to její sebeobětování přebral sám. Při konci zlehka pozvedla bradu a tvářila se velice neutrálně, ačkoliv jen stěží mohla uvěřit svým vlastním uším, co chvíli co promlouval. Už i ta jeho myšlenka jako taková jí přišla hloupá stejně jako ti lidé, kteří se báli právě toho, co všechno mohou ztratit. Více ji překvapovalo ale to, že ta všechna slova pocházela z něj. Za svůj několik set letý život poznala lidi, kteří se do jisté míry změnit dokázali, ale vždy nakonec obrátili k tomu původnímu já, se kterým jí bylo vždy nejlépe. Mlčky začala doufat v to, že v brzké době dokonce Klaus zase obrátí a vše bude dle jejích představ jako předtím. Pohled sklopila k jeho skleničce s pitím na druhé straně stolu a vzápětí se pro ni natáhla, aby se krátce napila, zase ji položila přesně na to samé místo a uvelebila se zpátky na své židli. Uvědomovala si sebe samou, že byla schopná toho, porvat se s ním, i kdyby jen slovně, právě kvůli těchto pár vět, ale snažila se o to, si říkat, že šlo ještě o takovou maličkost, kterou stačilo překousnout a jít dál, jako by nic. Jak se zdálo, tak to prozatím úspěšně fungovalo.
Po jeho reakci na to její hádání jen pokrčila rameny a dál jej tak obezřetně pozorovala, jako by čekala, že pro ni něco chystá. Třeba slova „dělám si legraci“. Bradu si podložila pokrčeným ukazováčkem, zaujala takovou polohu, v jaké již někdy byla ztvárněna na plátně pomocí barev. Jen slabě jí zacukal levý koutek rtů jako v odpovědi k tomu jeho smíchu, ale to bylo vše. Náhle si začala dávat více načas, co se odezev týkalo a stalo se tedy, že se s klidem i na pár minut stala lidskou sochou, která ani nemrkla. Zkrátka ji to celé ještě stále udivovalo. Pociťovala jisté déjà vu, které se jí nelíbilo. „Tomu asi nikdy neporozumím,“ odpověděla jemnějším hlasem, než obvykle a poté se uchechtla. „A dost možná ani nechci. V podstatě teď ztvárňuješ jednu z mých nočních můr. To abych si honem začala hledat svého prince na bílém koni, co by mě před všemi tvými nekalými úmysly uchránil…“ Vydechla nosem a poté se k němu postupně začala se svým nápadem posouvat, až seděla na onom stole přímo před ním a jen vyčkávala jeho odpověď, u které toliko doufala, že půjde o kladnou. To bylo to nejmenší, co pro ni zrovna mohl udělat.
„O tvém domě nikdo nemluvil,“ podotkla ostře, ještě než skončil s jeho varováním a poté pozvedla ruku s perníčkem vstříc jeho ústům. Nyní už se ani vůbec nedivila, že ten kus odmítl, ani že od ní vzápětí odešel. Už začala chápat, že se všechno, co považovala za jejich, mělo změnit od úplných základů či rovnou padnout jako domeček z karet a nenavrátit se. Úsměv byl v okamžiku tatam, stejně jako to cukroví v její dlani, co silou dokázala rozdrtit v téměř prach a ten pak rozhodit ledabyle kolem, jakmile rozevřela pěst. Zabolelo ji u srdce. S pohledem do země v následující chvíli seskočila ze stolu a pomalým krokem došla až k němu, aby se postavila po jeho boku. Pocítila jistou prohru, která se jí zrovna dvakrát nezdála a ještě před tím, než se natáhl po klice, tak sama sáhla po jeho předloktí, za které ho pevně chytila a zahleděla se mu do očí, zda-li se na ni podíval nazpět. „Už mě přešla chuť,“ oznámila mu stejně jemně jako předtím, aniž by byla v jejím hlase špetka uraženosti či čehokoliv jiného a pak se ho zase pustila. Ještě na něho tiše hleděla pár vteřin, než se pootočila, sehnula se, aby chytla do rukou své kufry a přestože si je tak ráda a vždy nechávala odnášet jinými, rozešla se s nimi nakonec sama po schodech nahoru, s bolestí vepsanou už v samotné tváři.

Po dlouhá staletí žil v paranoie a možná i trochu ve strachu o svůj život, alespoň ve chvílích, kdy měl Mikaela v patách. Nicméně krom Mikaela ho nikdy nikdo nijak neohrožoval. Když jeho nevlastní otec nebyl poblíž, cítil se být mocný, neporazitelný a především neměl co ztratit. Jistě, měl své sourozence, na kterých mu záleželo vždy, i přestože měl zvláštní způsob jak to vyjadřovat, ale nic to neměnilo na tom, že je nepovažoval jako někoho nebo něco, co by mohl ztratit. Nakonec stejně jako on, byli původní. Byla malá šance, že by je dokázal někdo zabít a on si to moc dobře uvědomoval. Léta se vysmíval těm, kteří pro své blízké byli schopni udělat až nesmyslné věci, obětovat vlastní život a využíval těchto lidí pro svůj prospěch, vzhledem k tomu, že jejich slabina byla očividná. Jak se ovšem zdá, život má svým způsobem zvrácený smysl pro humor, vzhledem k tomu, že se v jisté míře dostal na úroveň těch, kteří pro něj byli méněcenní a směšný. S narozením Hope se toho mnohé změnilo. Našel nový smysl života. Objevil se někdo, pro koho stojí bojovat a jeho vlastní slova o tom, že láska nebo rodina dělá člověka slabým, najednou začínala postrádat svůj význam, protože pokud se byl ochotný pro někoho odrazit ze samotného dna, pokud dokázal díky někomu povstat ve chvíli, kdy mu bylo nejhůř, bylo to díky Hope. Nicméně rozhodně Darii nezazlívá, že má na to jiný pohled, než on sám. Nakonec, kdyby nezažil to, jaké je být otcem a nepocítil, co je to bezpodmínečná láska, sám by do dnešního dne zachovával stejný postoj jako ona.
Nesnažil se už pokračovat v jakémkoliv vysvětlování. Místo toho vyčkával, zda-li se Daria rozhoupe k nějaké reakci, nebo bude v tichosti trucovat kvůli tomu, že z něj není už vraždící maniak, který by se vší tou prolitou nevinnou krví bavil. Ač už pomalu se víc přikloňoval k té druhé možnosti, najednou to delší ticho mezi nimi prolomila právě ona. Svůj pohled přesune na ní. "To jsem si taky myslel." Odvětí. Opravdu si myslel, že tuhle hloupou lidskou vlastnost nikdy nepochopí a ani po tom netoužil, alespoň sám sobě tvrdil, že po tom netouží a nyní? Nyní má na to naprosto jiný pohled. "Nehodlám tě měnit, lásko, pokud se bojíš tohohle. Kdybych nezažil, jaké je to mít vlastní dítě, můj pohled by byl stejný jako tvůj. Jediné o co tě žádám je respektovat to, že v tomhle domě už nežijí jen krvelační zabijáci." Samozřejmě neplánuje jen tak na Dariu zanevřít. S touhle rodinou je na to až příliš spjatá a troufá si říct, že i když se vždy staví jen na chvíli, patří sem. Tam kde jsou oni, může být i její domov, když bude chtít, ale chce zkrátka, aby respektovala, že je tu pořád svým způsobem nevinné dítě, které sice už jednou zabilo a spustilo tak svou vlkodlačí kletbu, ale nešlo o nic víc, než nešťastnou nehodu.
"V tom případě si své ovlivněné živé večeře přivolávej kam chceš." Utrousí nakonec a už se rozcházel, že dnešní den jí přeci jenom vyjde alespoň částečně vstříc, ale to když už se pomalu natahoval po klice, ucítil na svém předloktí její dotek. Zastaví se tedy a svůj pohled přesune na ní, načež mu ona oznámí, že jí přešla chuť. Změří si jí pohledem, ale už nic neříká. Místo toho jí nechává odejít i s kufry se zabydlet. Její reakce se mu ovšem ani trochu nelíbila, na druhou stranu považoval za dobrou zprávu to, že se přeci jenom rozhodla v tomhle domě zůstat. Mohla přeci jenom i s kuframa zmizet neznámo kam. Chvíli váhal, zda-li by se za ní prostě neměl rozejít, ale nakonec to zamítl. Ať se v ní odehrává cokoliv teď, bude nejlepší, když jí nechá čas na to vstřebat všechny ty nové a pro ní asi nepříjemné novinky. A on sám by měl nejspíše najít Caroline a tohle nečekané setkání s Dariou jí vysvělit, protože pravděpodobně ani ona sama nebude mít v hlavě o nic moc menší zmatek, než Daria. Proto se ještě naposledy ohlédne směrem ke schodům, po kterých šla Daria, než se vydá z rezidence pryč.